Islanďané

Ačkoliv jakákoliv generalizace je vždy značně zavádějící, není od věci se seznámit s některými obecnými principy, kterými se jistá společnost řídí, a stereotypy, na které můžete narazit. V případě nepočetné islandské společnosti to platí dvojnásob. Jakékoliv informace v této sekci však rozhodně berte se značnou mírou nadhledu - jedná se spíše o drby a subjektivní dojmy okořeněné nezbytnou mírou nadsázky a líbivého "bulvarizování". Řadu trefných a zasvěcenějších osobních postřehů také můžete najít v knize Aldy Sigmundsdóttir "Malá kniha o Islanďanech" vydané v českém překladu nakladatelstvím Pragma v roce 2015 - v anglickém originále ji najdete i na stránkách autorky v elektronické podobě.

Individualismus a nezávislost vs. módní trendy

Individualismus a touha po absolutní nezávislosti jsou základem islandské identity a vyplývají už z toho, jak a kým byl Island před více než tisíci lety osídlen (viz sekce Historie). Říká se, že Island má na 300 tisíc králů (tedy stejně jako obyvatel) a je to velmi symbolické rčení. Na Islandu se opravdu respektuje každý jedinec a jeho osobní odchylky či zvláštnosti. I když se budete v Reykjavíku procházet po hlavní třídě oblečen v jakkoliv extravagantním oblečení či převleku, patrně tím nevzbudíte nijak zvlášť neobvyklou pozornost (tedy u domorodců, turisté si vás jistě vyfotí...).

Potřeba nezávislosti je také hlavním hnacím motorem všech podstatných rozhodnutí. V extrémní podobě ji karikuje Halldór Laxness ve svém románu "Svobodný lid" - ač na první pohled tragédie, ve skutečnosti se jedná o příklad islandského černého humoru namířeného proti Islanďanům samotným: Islanďan ve jménu nezávislosti obětuje klidně i svůj život i životy svých nejbližších. Nezávilost za jakoukoliv cenu. Je to skutečně nezávislost nebo jen morbidní iluze? Stejný motiv hraje hlavní roli třeba ve sporu Islanďanů se zbytkem světa ohledně lovu velryb: nejde o to, jestli Islanďané chtějí a budou lovit velryby, jde hlavně o to, že JIM nikdo cizí nebude diktovat, co smějí a nesmějí dělat! A pokud mají pocit, že jim někdo něco diktuje, budou natruc dělat pravý opak - i kdyby o to vlastně nijak zvlášť nestáli.

Přes to všechno Islanďané podivuhodně spontánně propadají různým trendům a módám, které se naopak šíří nečekaně stádním způsobem. Už od padesátých let se sem přenáší móda a různé módní výstřelky z Ameriky. Oblíbeným citátem je výrok nacistického velvyslance z doby druhé světové války, který znechuceně prohlásil, že Islanďané nejsou žádným árijským vzorem vikingů, nýbrž že třeba místní ženy a dívky jsou jen karikaturami holywoodských hvězdiček - a s muži to není o moc lepší. Je fakt, že takové sklony lze na Islandu pozorovat prakticky dodnes. Jakákoliv móda či módní výstřelek se projeví nejdříve u prepubertální mládeže, do roka se rozšíří na celou mladou generaci, a do dalšího roku se rozmůže prakticky po celé islandské populaci všeho věku.

A tak na Islandu potkáte zdánlivě nezávislá individua vesměs velmi podezřele podobného vzhledu. Muži s dlouhými vlasy jsou snad ještě vzácnějším zjevem než krátkovlasé ženy. Zato délce vousů se meze nekladou. Jakékoliv další retro-prvky jsou také typické. Ale za rok či dva tomu může být zase úplně jinak.

Moderní kulty marnotratnosti

Rychlý hospodářský vzestup, který Island po druhé světové válce vynesl (prvotně hlavně díky americkým vojensko-strategickýcm investicím) během několika málo desetiletí takřka ze dna chudoby do výšin blahobytu společnosti nadbytků, se pochopitelně podepsal i na moderním islandském přístupu k hmotným statkům - zvláště pak v kombinaci se zkušenostmi s vrtkavou realitou sopečného ostrova - neboť vede k nevyhnutelnému pocitu, že všech příležitostí je třeba využít dokud se nabízejí, a to pokud možno naplno. Začíná to banalitami jako jsou čokoládové dorty čokoládovější snad než sama čokoláda, sladkosti sladší než samotný cukr, a vede přes plýtvání potravinami v americkém stylu, výrobou dveřních rámů v obyčejném paneláku z mahagonového dřeva až po společenské "soutěžení" o co největšího džípa, co největší plochou televizi, nejnovější a nejdražší mobilní telefon, tablet a notebook, co nejvíce dovolených v Thajsku za rok, nebo aspoň co nejvíce kýčovitě svítící dům na vánoce či co největší silvestrovský ohňostroj (díky čemuž silvestrovský Reykjavík ve střelbě nejspíš hravě překoná i válku v Iráku - alespoň tedy vizuálně, akusticky a "dýmově").

Třeba takový džíp musí (nebo alespoň ještě před pár lety rozhodně musel) mít prostě "každý", kdo nechce být za úplnou "socku" - i kdyby ho měl splácet celý život, nemít ani na jídlo a používat ho jenom na cestu na nákup do supermarketu. Pořádné auto totiž potřebujete už proto, abyste se mohli zapojit do oblíbené volnočasové (zvláště pak víkendové) demonstrativní zábavy Islanďanů, kterou je pomalé objíždění nekonečných koleček po (obou dvou...?) ulicích ve městě, městečku či vesnici, nejlépe za ulizování zmrzliny, zvuku hudby z autorádia (a za pěkných dní patřičně otevřeného okna). Trochu to může svou komičností připomínat "alegorické vozy" z prvomájových demonstrací v socialistickém Československu. Ostatně, pokud máte doma třeba psa, můžete ho takto i "venčit", aniž by se hnul ze zadní sedačky či okna automobilu. Ukázkou v tomto směru může být i ostrov Heimaey v souostroví Vestmannaeyjar u jižního pobřeží Islandu: ačkoliv má tvar a rozměry trojúhelníku sotva tři kilometry na šířku a pět na délku a místní městečko přejdete za pět minut celé napříč pěšky, rozhodně tu najdete stejné množství aut (i džípů!) jako kdekoliv jinde na Islandu. Když v roce 1973 na ostrůvku došlo k erupci, která obyvatelnost a strategickou roli ostrova jako rybářského přístavu málem znehodnotila, vrátila se po erupci přeci jen většina jeho obyvatel zpět, aby si celé své městečko doslova vyhrabali z popela sahajícího až po vršky střech domů - a také aby si - mimochodem - na novém lávovém poli, které ostrov i znatelně rozšířilo přinejmenším o několik stovek metrů, vybudovali další okružní asfaltovou silnici, která v podstatě nevede nikam, ale hezky se po ní jezdí dokolečka. Co se také dá dělat jiného na takovém ostrůvku...

Rovnostářství

Z výše uvedené posedlosti individualismem a nezávislostí a z historie vyplývá i související smysl pro rovnostářství (tedy společenské, ne nutně majetkové!). Každý Islanďan je svým vlastním králem, a nikdo mu to nesebere. I funkce prezidenta je spíš takovou rolí kašpárka pro cizince, o kterou vlastně nikdo moc nestojí, a proto, když už se najde někdo, kdo by se jí ujal, udrží se obvykle v úřadě po dobu celých 16 let, což je maximum, které zákon povoluje. Naštěstí se přesto (či právě proto?) Islanďanům daří mít v této roli (na rozdíl od ČR) osobnosti skutečně vzdělané, inteligentní, rozumné a na úrovni.

Islanďané si všichni navzájem tykají a to bez ohledu na funkci či postavení. Nikoho neohromíte tím, že se znáte s někým... "důležitým". Pro Islanďana jsou všichni stejně důležití. Pokud si chcete hrát na něco extra, vzbudíte tím leda soucitný posměch. I když oni dobře vědí, že v jiných zemích fungují principy jiné, je to jen důkaz směšnosti vaší vlastní kultury a země - oni jsou Islanďané a jejich rovnostářství je jen důkazem vyšší vyspělosti oproti vaší zaostalé zemi, kde si pořád hrajete na jakési "stavy". Island přece už vznikl bez této trapné iluze a dodnes se pyšní (byť ne zcela oprávněně) "nejstarší demokracií" na světě.

Role žen a emancipace

Poněkud překvapivě výraznou roli na Islandu hrají ženy. Formální historická fakta ohledně emancipačních demonstrací a stávek islandských žen v 70. letech a první islandské prezidentky jsou jen suchými údaji, které nabydou zcela jiných rozměrů, pokud se s Islandskými ženami skutečně setkáte. Už ve staroislandských ságách hrají poměrně klíčovou roli spouštěčů většiny tragédií tím, že popichují muže k bojům za svou čest. Tato role z dnešního pohledu může vypadat dvojznačně, ale v tehdejší společnosti byla patrně skutečně významná. Hrdinky Islandských ság nezřídka posílají své manžely a syny (podle ság se zdá, že přímo vědomě) na smrt kvůli zachování rodové cti. Anebo řeší své nenaplněné vztahy tím, že poštvou svého manžela proti tomu, koho skutečně milovaly a nejspíš stále milují, ale s nímž se jim vztah nepodařilo z nějakého důvodu realizovat, a dosáhnout tak alespoň jeho smrti. Tato ságová schémata jsou dodnes národním klišé představy islandské ženy, a o temperamentu žen na Islandu skutečně vypovídají více, než by se pobavenému čtenáři mohlo zdát.

Temperament islandských žen je i dnes poměrně nepřehlédnutelný. Zatímco muži se většinou (byť ne všichni a vždy) ve společnosti drží stranou, moc nemluví (anebo jen potichu) a projevují se vůbec ve všech směrech značně zdrženlivě (alespoň dokud nepodlehnou většímu množství alkoholu, což ovšem činí pravidelně a rádi), islandské dívky a ženy emocemi a temperamentem srší často i bez velké výpomoci alkoholických nápojů. Je otázkou, zda byste chtěli v Reykavických ulicích v pozdně nočních (ranních) hodinách narazit spíše na tlupu rozverných opilých mladíků nebo bodrých dívek - pokud v tom máte jasno, možná jen nemáte dostatek praktických zkušeností. A že islandské ženy umí velmi dobře prosadit svou dodnes i v domácnostech je vidět už na tom, jak často si Islanďané snaží hledat partnerky raději mezi zvládnutelnějšími cizinkami, a proč si také na ostrov vozí nezřídka partnerky z oblíbeného cíle svých dovolených, Thajska či jiných asijských zemí. Ne zcela překvapivě ani takové vztahy nekončí vždy právě nijak zvlášť šťastně - takže na řady svobodných či rozvedených asijských žen v ulicích islandských měst narazíte nezřídka.

City a sentiment se nenosí, zato emocím se meze nekladou

Islanďané obvykle nijak zvlášť neprojevují své city. Stejně tak jakýkoliv sentiment či nostalgie jsou zde maximálně terčem posměchu a vtipů. Když budete vyprávět srdceryvné příběhy či strasti kohokoliv, byť třeba ze skutečně neštastných krajů, dočkáte se od Islanďana maximálně lakonické odpovědi typu "Ale ne, vážně?" s tak cynickým tónem, jaký používá třeba když mu jeho dětský potomek ze záchoda nadšeně oznamuje "Tati, já kadím". Na Islandu se prostě lakonicky konstatují fakta. A pocity mezi fakta prostě nepatří.

Zato emoce se na Islandu projevují otevřeně, a to dost často i bez pomoci alkoholu. Zlost či vztek se ventilují třeba značně agresivně a přitom se nečeká, že je druhá strana bude brát nějak zvlášť osobně. Když mě něco nebo někdo štve, tak mu to dám najevo a zařvu si - ale nepředpokládá se, že dotyčný se nějak dlouhodobě urazí nebo že se tím nějak trvale poškodí vztah. Emoce se prostě ventilují a když to přejde, tak to přejde. Islanďané nejsou citlivky a jen tak něco je nerozhodí a jejich názory či vztahy přece nezmění.

Svědectvím o tom, že v tomto směru se na Islandu od doby osídlení moc nezměnilo jsou islandské rodové ságy. V nich se také suše konstatují fakta - nikdo se nezabývá city či vnitřními pohnutkami jejich aktérů. Oblíbeným prostředkem je také litotes: nic se nepřikrášluje, nezveličuje a nijak bohatě nelíčí řadami přídavných jmen, pokud to nehraje skutečně podstatnou roli pro pochopení děje - věci nejsou krásné, nádherné, skvělé ani úžasné; naopak se různé vlastnosti opisují spíše svým opakem a různě zmenšují - o ošklivém se řekne, že nebyl zrovna hezký napohled apod.

Stručnost vyjadřování se projevuje i v jazyce, kde vycpávkové "jæja" (tedy jakési "jojo") může u starší generace tvořit i většinu "diskuse" - tedy náplň jinak trapného ticha, které nevyhnutelně nastane, když se vyčerpá veškerá nezávazná konverzace (typicky o počasí, situaci domácí zvěře apod.).

Přímočarost vs. upřímnost

Výše uvedená přímost v projevu emocí však neimplikuje nutně upřímnost ve vyjadřování hlubších pocitů či předsudků. Naopak - to patří do sféry přísně privátních citů. Takže Islanďan například obvykle neprojevuje přímo své předsudky, které vůči Čechům bude mít - stejně jako vůči Polákům, Bulharům, Rumunům, Ukrajincům či Rusům - prostě "východoevropanům", či přímo "cizincům" obecně. Jistá etiketa tu přeci jen (až na výjimky jako je svérázný majitel kempu v Höfnu) většinou panuje. Ne nutně se tak vždy dovíte skutečně pravdu či upřímný názor - i Islanďané se umí vykrucovat a zamlouvat.

Islanďan ustojí cokoliv

Dalším dědictvím už od dob osídlení je možná trochu otřepané klišé, které ovšem celkem pravdivě vystihuje banální skutečnost - totiž že Islanďan ustojí prakticky cokoliv a nic ho nevyvede z míry: zemětřesení, výbuch sopky ani finanční krize či kolaps. Na takové události se reaguje prostě pragmaticky a s klidem - co je třeba udělat, to se udělá a zbytkem se nikdo nezabývá, pokud se s tím stejně nic nedá dělat. Islanďana jen tak něco nepřekvapí, a i kdyby ano, tak to nedá většinou nijak zvlášť najevo (snad jen lakonickým jakobylhostejným komentářem). Ostatně na Islandu jsou na nečekané události zvyklí - přírodní i společenské zlomy tu po celá staletí byly na denním pořádku. Na Islandu vlastně nic není skutečně nečekané.

Dalším efektem tohoto postoje je podivuhodná (až sebevražedná) odvaha mnohých Islanďanů. Celkem bez problémů se pouštějí do vysoce riskantních podniků, ať už jde o vrtání geotermálních vrtů, které mohou skončit explozí, nebo o rizikové finanční hazardní hry bankéřů a investorů, které skončily kolapsem v roce 2008. Zlí jazykové si také šeptají, že pro Islanďany není problém prát špinavé peníze z východu. Inu, když někdo žije po tisíc let na úpatí sopky, nezabývá se tak moc tím, co všechno se může stát - protože ví, že stát se může kdykoliv cokoliv a on s tím stejně nic neudělá. Carpe diem!

Obsese rodokmeny a smysl pro rodinu

Už britská skupina komiků Monty Python si dělala legraci z islandské obsese rodokmenem každého hrdiny ve starých rodových ságách. Tato obsese se svým způsobem zachovala dodnes a v rámci nepočetných obyvatel ostrova je skutečně reálně udržitelná. Jejím počátkem je dochovaná "Kniha o záboru země", která detailně líčí každou rodinu, která v době osídlení na ostrov připlula: je zachyceno odkud pocházeli, jakou část země na Islandu zabrali a jací významní potomci z jejich rodu pocházejí. Od té doby také Islanďané své rodokmeny evidují a dodnes jsou schopni v databázích dohledat svůj původ až k prvním osídlencům ostrova.

Nejmodernějším a nejcennějším výdobytkem této tradice je projekt společnosti DeCode mapující genetický kód Islanďanů a jejich původu, který tak umožňuje zkoumat detailně jak se jednotlivé geny dědí a kombinují. Tento vědecky významný přínos nevelké a jasně ohraničené komunity je ovšem také terčem etických diskusí a kritiky, jaká se projevuje například v detektivním příběhu "Severní blata" Arnalda Indriðasona, zfilmovaném pod stejným názvem režisérem Baltasarem Kormákem.

Smysl pro rodinu nicméně funguje v islandské společnosti dodnes. Rodiny drží při sobě (i když v podstatě je dnes každý Islanďan spřízněn s každým) a řada z nich pořádá pravidelná (třeba i každoroční) rodinná setkání, kde se sejde třeba i několik stovek potomků jedné rodiny. Dnes už počet potomků klesá, ale ještě v generacích dnešních rodičů a prarodičů není neobvyklé mít 5-8 sourozenců. Soustředění moci v rukou několika málo rodin bylo ostatně příčinou občanské války a následného pádu islandské nezávislosti ve 13. století, a říká se, že i dnes je vláda nad zemí (bez ohledu na krizi) prakticky v rukou dvou rodin.

Smysl pro čest

Smysl pro čest za každou cenu je dalším legendárním dědictvím starých islandských ság. I když se od té doby mnohé značně zrelativizovalo a rozmělnilo, zbylo z něj v islandské společnosti dost i dodnes. I když se vám může stát, že slib sedláka, že vám může dát na léto práci, se na místě ukáže jako předčasný omyl, je nepopiratelné, že v nevelké společnosti dodnes ústní dohody mají svou váhu stejnou (ne-li větší), než složité písemné smlouvy. Ztráta důvěry v tak malé společnosti může být zkrátka příliš vysokou cenou za téměř jakýkoliv zisk. A kromě toho ostrovanům nejspíš skutečně koluje v krvi smysl pro čest, který je nám, zcyničtělým a ničemu a nikomu nevěřícím středoevropanům možná už trochu těžko pochopitelný.

Láska i nenávist k vlastní zemi

Stejně jako obyvatelé každé země, i Islanďané se popírají s rozporem lásky a nenávisti k vlastní zemi. A stejně jako jinde - to druhé nikdy nikdo cizinci nepřizná. Ovšem na Islandu je rozpor ještě větší. Skalní nacionalismus je u třistatisícového národa zcela pochopitelnou nezbytností - nebýt jej, tak je dnes Island provincií nějaké jiné země a mluví se zde anglicky, dánsky či jinak - v nejlepším případě by dopadl jako Irsko, které přišlo "jen" o svůj jazyk. Nedivte se proto, když při hlubších toulkách na Islandu narazíte na jinak navanek dobře skrývané projevy xenofobie či nacionalismu, ať už v podobě každoročních projevů premiéra ke státnímu svátku, nebo staříka, který se s cizinci nebaví. Ostatně slovo "útlendingur", tedy "cizinec", je dodnes pro mnoho ostrovanů bezmála synomem ke slovům jako "zvíře" nebo "mimozemšťan" (v nejlepším případě "podivín" či "blázen"), ne-li dokonce jakousi latentní nadávkou.

Za pozornost pak samozřejmě stojí, co je vlastně tím nosným sebeobrazem tak malého nárůdku obývajícího "lávovou pustinu" na samém okraji světa, aby se považovali za něčím zvláštní, neřku-li přímo "lepší" než jiní. Na to lze jistě nalézt celou řadu odpovědí. Dominovat jim ale jistě v mnoha směrech bude představa "čistoty země, vody i ducha lidu" a představa nezkaženosti ve většině smyslů onoho slova (tedy od ekologické, fyzické a zdravotní až po morální). A samozřejmě obraz prastaré a od samého počátku obzvláště vyspělé kultury, jejímiž doklady je jak kontinuální tradice písemnictví a umění vůbec - od středověkých rukopisů zachycujících i unikátní předkřesťanské tradice a mimo jiné často i bohatě umělecky vyzdobených až po moderní literaturu, hudební, výtvarné i filmové umění - tak obdivuhodná společenská soudržnost malého ("rodinného") národa, postavená právě na stejně kontinuální tradici genealogického nadšení. A v moderní době samozřejmě i stále rostoucí (i navzdory občasným propadům - působeným samozřejmě "vyšší mocí"!) hospodářské úspěchy maličké země, která se během posledního století a půl dokázala vyšvihnout z nejhlubší chudoby na samotnou špičku světového žebříčku hospodářského i (v mnoha směrech) technologického rozvoje a obecného blahobytu, a která dokázala, navzdory své "malosti", po celá staletí odolat všem nesrovnatelně silnějším společenským, kulturním, politickým, vojenským či hospodářským tlakům zvenčí i přírodním hrozbám vlastního neklidného ostrova - a to pochopitelně svou neobyčejnou pílí, houževnatostí, odhodláním a nadprůměrným talentem a schopnostmi svých obyvatel. Je pravda, že Islanďané mají celkem dost objektivních důvodů k národní hrdosti, zvláště v poměru ke svému směšnému počtu, a to ještě více dnes, kdy některé nadnárodní společnosti by si hravě mohli celý jejich ostrov i s celým hospodářstvím třeba ze dne na den koupit. A skutečnost, jak rychle a efektivně se dokázali vyhrabat z fatálního propadu roku 2008 na těch pocitech zase jen ještě víc přidala.

Na druhou stranu však není zanedbatelná ani obrovská vlna emigrantů, která ostrov opustila na přelomu 19. a 20. století, aby našla svůj nový domov (typicky) v Severní Americe. I dnes se řada umělců i jinak zvláště nadaných Islanďanů přemisťuje více či méně do jiných zemí. Jedním důvodem je samozřejmě nepopiratelná provinciálnost ostrova, jehož hlavní město má sotva přes sto tisíc obyvatel a zbytek žije prakticky "na pustém venkově". Druhým je samozřejmě z toho vyplývající relativní uzavřenost a celková omezenost na několik málo aktuálních módních trendů. I když jste sebevětší milovníci divoké islandské přírody, pokud na ostrově strávíte rok, dva či více, aniž byste jej opustili, patrně rychle poznáte, že všechno má své meze: zasteskne se vám po obyčejném lese či starých evropských katedrálách a palácích. Anebo jen po pestřejší a různorodější společnosti s širším rozhledem a pestrostí názorů (ne tedy že by Islanďané neměli dost pestré názory...), po větší společnosti lidí sdílejících vaše úzce specifické zájmy, koníčky, profesi, víru, přesvědčení či světonázor atd. Nemluvě pak o teplých krajích, kde slunce svítí pravidelně a více rovnoměrně po celý rok, teploty a vítr se nemění z hodiny na hodinu. Není divu, že i běžní Islanďané, kteří na ostrově trvale žijí, si velmi rádi dopřávají i několik dovolených ročně v zemích jako je Španělsko či Thajsko.

Islanďané a komunikace

Islanďané většinou nejsou nijak zvlášť komunikativní - alespoň dokud jsou střízliví. Tradiční konverzace se omezují na počasí či stav domácí zvěře. A když není co říct, dojde na tradiční vycpávkové "jæja" ("jojo" či "nojo"). O citech či vztazích se ve společnosti otevřeně nemluví. Bohužel to o to víc platí o komunikaci internetové. Typický Islanďan vám na e-mail neodpoví... možná tak na druhý či třetí pokus. Na Islandu se spíše telefonuje. Ale přesto: pokud vám někdo slíbí, že vám zavolá, počítejte s tím, že pokud to není velmi výrazně v jeho vlastním zájmu (a možná ani když je), tak vám nikdy nezavolá. Je třeba, abyste zavolali vy jemu - nejspíš se pak dovíte: "... ale jistě, proč jsi mi už dávno nezavolal?"

Vyjadřování je dodnes značně stručné, lakonické a suché, podobně jako ve výše zmíněných ságách. Člověk musí občas umět "číst mezi řádky". To samozřejmě nijak neomezuje bohatost módních a adolescentních konverzací - vždy se najde dostatek klišé a frází, kterými lze vést pozoruhodně dlouhou a "seriózní" konverzaci. V některých prostředích se můžete paradoxně dostat do výhody právě proto, že jste "cizinec" (tedy někdo "jiný", kdo může pochopit i to, co do islandského stereotypu nezapadá) - zvláště pokud mluvíte islandsky; i Islanďané prostě mají občas všech svých stereotypů plné zuby. Ale na to, aby se vám svěřili s něčím osobnějším, budete přesto asi potřebovat delší a bližší známost - anebo alespoň dostatek alkoholu (anebo obojí).

"Křesťaství pod Ledovcem" je jednou z knih Halldóra Laxnesse, která předvádí formy islandské konverzace v napohled až absurdně postmoderní podobě. Pokud jste ovšem někdy měli možnost sledovat konverzaci Islanďanů, možná vám tato kniha zdaleka nepřijde ve svých dialozích až tak absurdní.

Specifický smysl pro humor a mystifikaci

Islandský humor vychází z celkové povahy Islanďanů a může být proto pro cizince často těžko průhledný. Oblíbeným typem humoru je humor černý nebo mystifikace. Pokud se budete něčemu usilovně podivovat a vyptávat se "jak to" a "proč", a pokud Islanďanovi přijde odpověď buď zcela zřejmá nebo naopak těžko vysvětlitelná, velmi rád vás obdaří nějakou přiměřeně absurdní (ne-li přímo obskurní či morbidní) odpovědí, aniž by přitom výrazně vybočil ze smrtelně vážného výrazu tváře či hlasu. Zvědavě pak bude pozorovat, jestli mu ten nesmysl zbaštíte nebo pochopíte jeho humor a zasmějete se. Nicméně, ani když mu to zbaštíte, nedá vám to nijak najevo a klidně vás nechá s nesmyslným bludem odejít a nechat to v rodné zemi třeba napsat do novin.

Ironie, nadsázka či zdánlivý cynismus jsou oblíbené prvky islandského humoru a hlavně oblíbená reakce na jakékoliv projevy citů či sentimentality (o patosu nemluvě). Vyjadřování je obvykle stručné a lakonické. City ani soucit se tradičně otevřeně nevyjadřují, takže i relativně nezúčastněné přitakání ve stylu "ano, to je opravdu hrozné" (pokud není jen dalším suchým klišé), je obvykle projevem společnosti značně "moderní" či dokonce "vzdělané", zkrátka netradiční... anebo alespoň tradičně opilé.

Jak se to má doopravdy

Anebo tomu raději vůbec nevěřte... Pokud chcete Islanďany poznat doopravdy a nemůžete s nimi strávit léta či alespoň měsíce, zkuste si pustit některé islandské filmy a přečíst něco z islandské literatury - nejen ságy o Islanďanech, ale i něco z románů Halldóra Laxnesse, který své krajany zachytil natolik přesně ve všem nejen dobrém, ale i zlém, až si získal bezmála jejich nenávist či alespoň symbolicky ironické opovržení, nebo třeba Gunnara Gunnarssona, Jóna Kalmana Stefánssona či Guðberga Bergssona. Až začnete mít pocit i ze všech těch různých knih různých autorů, že možná trochu rozumíte (anebo právě naopak!) - pak možná opravdu začínáte rozumět správně.