Historie: Porovnání verzí

Z Průvodce islandského fanatika
Přejít na: navigace, hledání
(Island jako součást Norska)
m (Osídlení Islandu a "věk ság")
 
(Není zobrazeno 13 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 7: Řádek 7:
 
Před osídlením Islandu Seveřany na ostrově údajně pobývali křesťanští poustevníci z Irska (tzv. ''papar'', viz názvy míst jako např. ''Papey''), kteří však údajně před staroseverskými pohany v panice prchli. Historici ani archeologové však podrobnosti takových událostí nemohou potvrdit.
 
Před osídlením Islandu Seveřany na ostrově údajně pobývali křesťanští poustevníci z Irska (tzv. ''papar'', viz názvy míst jako např. ''Papey''), kteří však údajně před staroseverskými pohany v panice prchli. Historici ani archeologové však podrobnosti takových událostí nemohou potvrdit.
  
Název ostrova, ''Ís-land'' nebo-li ''Ledová země'', se tradičně připisuje jednomu z prvních vikingů, kteří se k ostrovu se svou výpravou zatoulali a byli zde nuceni nedobrovolně přečkat krutou zimu. Za prvního osadníka se považuje '''Ingólfr Arnarson''', který se usadil na místě dnešního Reykjavíku, a jehož sochu lze ve městě najít, stejně jako řadu dalších po něm pojmenovaných míst. Archeologické nálezy dataci prvního osídlení Reykjavíku dokládají - na místě dobových vykopávek je dnes podzemní muzeum, kde jsou základy původní usedlosti k vidění. Tato událost se datuje přibližně do let 870-874, tedy zhruba přesně do období, kdy bylo Norsko sjednoceno pod vládu svého prvního krále Haralda Krásnovlasého. Vzhledem k tomu, že většina kolonizátorů pocházela právě z oblasti západního Norska, je celkem pochopitelné, že chronologicky následující příběhy Ság o Islanďanech stylizují osadníky do rolí svobodomyslných sedláků, kteří se vzbouřili proti "totalitnímu" feudálnímu režimu a raději opustili svou vlast, než aby se vládě jednoho krále podrobili. Zlí jazykové ovšem mluví spíše jedovatě o "kriminálnících a psancích, kteří uprchli před právem a zákonem". Pravda bude nejspíš - jako vždycky - někde mezi oběma interpretacemi.
+
Název ostrova, ''Ís-land'' neboli ''Ledová země'', se tradičně připisuje jednomu z prvních vikingů, kteří se k ostrovu se svou výpravou zatoulali a byli zde nuceni nedobrovolně přečkat krutou zimu. Za prvního osadníka se považuje '''Ingólf Arnarson''', který se usadil na místě dnešního Reykjavíku, a jehož sochu lze ve městě najít, stejně jako řadu dalších po něm pojmenovaných míst. Archeologické nálezy dataci prvního osídlení Reykjavíku dokládají - na místě dobových vykopávek je dnes podzemní muzeum, kde jsou základy původní usedlosti k vidění. Tato událost se datuje přibližně do let 870-874, tedy zhruba přesně do období, kdy bylo Norsko sjednoceno pod vládu svého prvního krále Haralda Krásnovlasého. Vzhledem k tomu, že většina kolonizátorů pocházela právě z oblasti západního Norska, je celkem pochopitelné, že chronologicky následující příběhy Ság o Islanďanech stylizují osadníky do rolí svobodomyslných sedláků, kteří se vzbouřili proti "totalitnímu" feudálnímu režimu a raději opustili svou vlast, než aby se vládě jednoho krále podrobili. Zlí jazykové ovšem mluví spíše jedovatě o "kriminálnících a psancích, kteří uprchli před právem a zákonem". Pravda bude nejspíš - jako vždycky - někde mezi oběma interpretacemi.
  
Seveřané ovšem ostrov často neosídlili přímo, ale přes další ostrovy v Atlantiku (Faerské ostrovy, Shetlandy, Orkneje či další britské ostrovy a Irsko), kde jejich rody buď nějakou pobývaly, nebo se zde cestou alespoň "zastavili". Z těchto ostrovů si zřejmě také nezřídka přivezli své manželky i množství otroků. To je nejspíš důvodem, proč současná genetika objevila v genech Islanďanů velký podíl keltského genetického materiálu - a to především u žen, kde velmi výrazně převažuje nad podílem staroseverským.
+
Seveřané ovšem ostrov často neosídlili přímo, ale přes další ostrovy v Atlantiku (Faerské ostrovy, Shetlandy, Orkneje či další britské ostrovy a Irsko), kde jejich rody buď nějakou dobu pobývaly, nebo se zde cestou alespoň "zastavili". Z těchto ostrovů si zřejmě také nezřídka přivezli své manželky i množství otroků. To je nejspíš důvodem, proč současná genetika objevila v genech Islanďanů velký podíl keltského genetického materiálu - a to především u žen, kde velmi výrazně převažuje nad podílem staroseverským.
 +
 
 +
Roku 930 si ostrované ustanovili hlavní zemský všeobecný sněm Alting (isl. ''Alþingi''), na němž se každoročně scházeli předáci jednotlivých rodů na '''Sněmovních pláních''' (isl. ''Þingvellir''), aby projednali společné záležitosti a spory, které se nepodařilo vyřešit na sněmech lokálních. Islanďané dnes hrdě mluví o "první demokracii" či "prvním parlamentu", ve skutečnosti však celý tento společenský i právní systém byl převzat právě z jejich původní vlasti, Norska, kde byl právě v tomto období nahrazen novým systémem feudálním, a k demokracii v dnešním pojetí měl stále velmi daleko. Sněmovní pláně jsou každopádně dodnes symbolickým centrem Islandu a islandského národa a jeho identity.
 +
 
 +
Zhruba v roce 1000 bylo na sněmu také formálně přijato '''křesťanství'''. Jak celá událost probíhala, je detailně popsáno v Sáze o přijetí křesťanství, která mj. vstoupila i do nejslavnější Ságy o Njálovi. Podstatnou roli v celé záležitosti hrál nepochybně i fakt, že na Island si dělal stále větší nároky norský král a že v onu dobu měj u sebe "na návštěvě" (rozuměj: jako rukojmí) syny nejvýznamnějších islandských předáků. Navíc ostrovu hrozily i narůstající vnitřní spory mezi pohany a nově konvertovanými křesťany. Rozhodnutí o formálním přijetí křesťanství tak bylo poměrně pragmatickým závěrem a navíc ani nevylučovalo pokračování pohanského vyznání "v soukromí" a v první fázi ani některé čistě pohanské praktiky, jako například odkládání novorozeňat. (Zlí jazykové tak trvrdí, že Islanďané zůstali ve skutečnosti pohany až dodnes.)
 +
 
 +
Specifická islandská forma křesťanství přesto nahlodala už tak křehkou rovnováhu ve společnosti. Knězem se stal ten, kdo si "na dvoře" postavil kostel, a ten měl i v následujích dobách právo pobírat církevní "desátky". Sociální rozdíly se tak ještě zvětšily a moc se během následujících staletí soustředila v rukou několika málo rodin. Jejich spory pak uvedly zemi prakticky do '''občanské války''', kterou ukončilo až dobrovolné podřízení se norské koruně v letech 1262-1264.
 +
 
 +
Během období ság však kolonizátoři (typicky: ti, kteří se se stali psanci už i na Islandu) osídlili i '''Grónsko''' a dali mu jméno "Zelená země" ''(Grœnland)'', což někteří považují za "největší realitní podvod" všech dob. Staroseverské osídlení v Grónsku vydrželo po několik staletí, než z dodnes neznámých příčin vymizelo (vymřelo?). Mezitím ovšem stihli tamní osadníci objevit (kolem roku 1000) i břehy '''Severní Ameriky''', kde se dokonce po pár let zjevně pokoušeli i o stálé osídlení, než byli vypuzeni spory s domorodými obyvateli. Nejslavnější je v tomto směru jméno '''Leifa Eiríkssona''' (jeho socha, věnovaná Islanďanům Američany, stojí před Reykjavickým kostelem Hallgrímskirkja), který údajně na americkou půdu vstoupil jako první, ačkoliv se tam usadit sám nepokoušel. Diskutabilní svědectví ság o Eiríkovi Rudém a o Gróňanech překvapivě potvrdil norský objevitel a spisovatel Helge Ingstad, kterému se nakonec podařilo - právě podle detailního popisu ve zmíněných ságách - objevit na ostrově New Foundland zcela prokazatelné archeologické doklady staroseverského osídlení datovaného právě do zmíněné doby - jak detailně popisuje ve své knize (v českém překladu vyšla pod výmluvným názvem ''Kolumbus nebyl první'').
  
 
==Island jako součást Norska (a následně Dánska)==
 
==Island jako součást Norska (a následně Dánska)==

Aktuální verze z 12. 11. 2017, 17:39

Zde najdete zjednodušený přehled, potřebný pro pochopení současné islandské mentality, společenské situace a politiky. Podrobnosti naleznete v knize Dějiny Islandu (Helena Kadečková: Dějiny Islandu, edice: Dějiny států, Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-7106-408-4)

Osídlení Islandu a "věk ság"

O osídlení Islandu na konci devátého století máme poměrně podrobné zprávy díky Knize o záboru země (Landnámabók) a Knize o Islanďanech (Íslendingabók), o nichž se soudí, že jsou relativně věrným zdrojem faktografických informací. Kniha o záboru země vyjmenovává všech asi 400 rodin, které osídlily Island, a zmiňuje i odkud na ostrov připluly, kdo byli jejich předci a kdo jejich významní potomkové. Mnohem spornější je už obsah Ság o Islanďanech, které líčí klíčové události (povětšinou spory sedláků) v několika následujících stoletích. Obojí má ovšem zcela zásadní vyznam pro pochopení islandské národní identity a celé následující historie.

Před osídlením Islandu Seveřany na ostrově údajně pobývali křesťanští poustevníci z Irska (tzv. papar, viz názvy míst jako např. Papey), kteří však údajně před staroseverskými pohany v panice prchli. Historici ani archeologové však podrobnosti takových událostí nemohou potvrdit.

Název ostrova, Ís-land neboli Ledová země, se tradičně připisuje jednomu z prvních vikingů, kteří se k ostrovu se svou výpravou zatoulali a byli zde nuceni nedobrovolně přečkat krutou zimu. Za prvního osadníka se považuje Ingólf Arnarson, který se usadil na místě dnešního Reykjavíku, a jehož sochu lze ve městě najít, stejně jako řadu dalších po něm pojmenovaných míst. Archeologické nálezy dataci prvního osídlení Reykjavíku dokládají - na místě dobových vykopávek je dnes podzemní muzeum, kde jsou základy původní usedlosti k vidění. Tato událost se datuje přibližně do let 870-874, tedy zhruba přesně do období, kdy bylo Norsko sjednoceno pod vládu svého prvního krále Haralda Krásnovlasého. Vzhledem k tomu, že většina kolonizátorů pocházela právě z oblasti západního Norska, je celkem pochopitelné, že chronologicky následující příběhy Ság o Islanďanech stylizují osadníky do rolí svobodomyslných sedláků, kteří se vzbouřili proti "totalitnímu" feudálnímu režimu a raději opustili svou vlast, než aby se vládě jednoho krále podrobili. Zlí jazykové ovšem mluví spíše jedovatě o "kriminálnících a psancích, kteří uprchli před právem a zákonem". Pravda bude nejspíš - jako vždycky - někde mezi oběma interpretacemi.

Seveřané ovšem ostrov často neosídlili přímo, ale přes další ostrovy v Atlantiku (Faerské ostrovy, Shetlandy, Orkneje či další britské ostrovy a Irsko), kde jejich rody buď nějakou dobu pobývaly, nebo se zde cestou alespoň "zastavili". Z těchto ostrovů si zřejmě také nezřídka přivezli své manželky i množství otroků. To je nejspíš důvodem, proč současná genetika objevila v genech Islanďanů velký podíl keltského genetického materiálu - a to především u žen, kde velmi výrazně převažuje nad podílem staroseverským.

Roku 930 si ostrované ustanovili hlavní zemský všeobecný sněm Alting (isl. Alþingi), na němž se každoročně scházeli předáci jednotlivých rodů na Sněmovních pláních (isl. Þingvellir), aby projednali společné záležitosti a spory, které se nepodařilo vyřešit na sněmech lokálních. Islanďané dnes hrdě mluví o "první demokracii" či "prvním parlamentu", ve skutečnosti však celý tento společenský i právní systém byl převzat právě z jejich původní vlasti, Norska, kde byl právě v tomto období nahrazen novým systémem feudálním, a k demokracii v dnešním pojetí měl stále velmi daleko. Sněmovní pláně jsou každopádně dodnes symbolickým centrem Islandu a islandského národa a jeho identity.

Zhruba v roce 1000 bylo na sněmu také formálně přijato křesťanství. Jak celá událost probíhala, je detailně popsáno v Sáze o přijetí křesťanství, která mj. vstoupila i do nejslavnější Ságy o Njálovi. Podstatnou roli v celé záležitosti hrál nepochybně i fakt, že na Island si dělal stále větší nároky norský král a že v onu dobu měj u sebe "na návštěvě" (rozuměj: jako rukojmí) syny nejvýznamnějších islandských předáků. Navíc ostrovu hrozily i narůstající vnitřní spory mezi pohany a nově konvertovanými křesťany. Rozhodnutí o formálním přijetí křesťanství tak bylo poměrně pragmatickým závěrem a navíc ani nevylučovalo pokračování pohanského vyznání "v soukromí" a v první fázi ani některé čistě pohanské praktiky, jako například odkládání novorozeňat. (Zlí jazykové tak trvrdí, že Islanďané zůstali ve skutečnosti pohany až dodnes.)

Specifická islandská forma křesťanství přesto nahlodala už tak křehkou rovnováhu ve společnosti. Knězem se stal ten, kdo si "na dvoře" postavil kostel, a ten měl i v následujích dobách právo pobírat církevní "desátky". Sociální rozdíly se tak ještě zvětšily a moc se během následujících staletí soustředila v rukou několika málo rodin. Jejich spory pak uvedly zemi prakticky do občanské války, kterou ukončilo až dobrovolné podřízení se norské koruně v letech 1262-1264.

Během období ság však kolonizátoři (typicky: ti, kteří se se stali psanci už i na Islandu) osídlili i Grónsko a dali mu jméno "Zelená země" (Grœnland), což někteří považují za "největší realitní podvod" všech dob. Staroseverské osídlení v Grónsku vydrželo po několik staletí, než z dodnes neznámých příčin vymizelo (vymřelo?). Mezitím ovšem stihli tamní osadníci objevit (kolem roku 1000) i břehy Severní Ameriky, kde se dokonce po pár let zjevně pokoušeli i o stálé osídlení, než byli vypuzeni spory s domorodými obyvateli. Nejslavnější je v tomto směru jméno Leifa Eiríkssona (jeho socha, věnovaná Islanďanům Američany, stojí před Reykjavickým kostelem Hallgrímskirkja), který údajně na americkou půdu vstoupil jako první, ačkoliv se tam usadit sám nepokoušel. Diskutabilní svědectví ság o Eiríkovi Rudém a o Gróňanech překvapivě potvrdil norský objevitel a spisovatel Helge Ingstad, kterému se nakonec podařilo - právě podle detailního popisu ve zmíněných ságách - objevit na ostrově New Foundland zcela prokazatelné archeologické doklady staroseverského osídlení datovaného právě do zmíněné doby - jak detailně popisuje ve své knize (v českém překladu vyšla pod výmluvným názvem Kolumbus nebyl první).

Island jako součást Norska (a následně Dánska)

Reformace a dánská nadvláda

Národní obrození

Samostatný Island