Islandština

Oficiálními úředními jazyky Islandu jsou Islandština a islandský znakový jazyk neslyšících (v tomto směru má Island zajisté jedno ze světových prvenství). Na ostrově se však obvykle bez problémů domluvíte anglicky (odolnost vůči výraznému islandskému akcentu je často potřebná), snad jen s výjimkou nejstarší generace. Znalost dánštiny či jiného skandinávského jazyka je sice součástí povinného vzdělání,ale spoléhat se na ni nedá - zvláště u dánštiny je běžným jevem vnitřní odpor domorodců, zjevně pramenící z několika staletí mocenské nadvlády Dánska nad Islandem. Schopnost aktivněji komunikovat "skandinávštinou" (z hlediska ostrovanů jsou skandinávské jazyky jen různé dialekty jednoho jazyka) se tak omezuje spíše na ty, kteří v těchto zemích dlouhodoběji studovali či pracovali.

Islandština je severogermánský jazyk, který se vyvinul ze západní větve staroseverských dialektů (tzv. norröna či norrønt), tedy jazyka původních kolonizátorů Islandu, pocházejících povětšinou ze západního Norska. Dnes se obvykle spojuje hlavně se sousední faerštinou do větve tzv. ostrovních severogermánských jazyků, lišících se významně od současných kontinentálních skandinávských jazyků.

O islandštině se s oblibou traduje, že se zachovala v původní formě jazyka vikingů a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság. Pravda je pochopitelně o něco složitější, nicméně je fakt, že současní ostrované jsou schopni celkem obstojně rozumět původnímu textu rukopisů, pokud se alespoň trochu normalizuje do podoby dnešního pravopisu (středověk pochopitelně žádný jednotný pravopis neznal).

Nejvýraznějším rysem moderní islandštiny je téměř zcela zachovalá morfologie staroseverštiny: podstatná a přídavná jména se skloňují ve čtyřech pádech, dvou číslech a třech rodech, a to (až na výjimky) se stejnými koncovkami jako za dob vikingů; zájmena ztratila pouze tvary duálu; slovesa si taktéž zachovala téměř celou konjugaci ve třech osobách, dvou číslech a třech způsobech. Islandština se tak mnohem více blíží staré angličtině či němčině, než ke kterémukoliv současnému germánskému jazyku (s výjimkou faerštiny). K drobným změnám došlo v syntaxi a posunuly se také výrazně významy celé řady slov - ani jedno však výrazně nebrání možnosti porozumění starým textům současnými mluvčími a je jen otázkou zvyku. K největším změnám došlo ve výslovnosti: zde se islandština od středověku změnila mnohem výrazněji než pevninské skandinávské jazyky - délka samohlásek se změnila (stejně jako téměř ve všech germánských jazycích) z lexikální na poziční, tedy závislé na přízvuku, a původní dlouhé samohlásky se často změnily v dvojhlásky (na rozdíl od kontinentálních skandinávských zemí). K výrazným změnám ovšem došlo také u výslovnosti souhlásek a zvláště jejich kombinací.

Písmo

Islandština používá běžné znaky latinky. Navíc přidává znaky á, é, í, ý, ó, ú, ö, æ, þ (velké Þ) a ð (velké Ð). Čárka nad samohláskou v moderní islandštině neznačí délku (jak tomu je v češtině), ale jedná se o zcela jiné hlásky (jako u českého háčku). Stejně jako v češtině ale není rozdílu mezi výslovností i a y - oba znaky jsou i zde jen historickým reliktem pravopisu, neboť výslovnost obou hlásek splynula už před několika sty lety.

Znak þ má kořeny ještě v runovém písmu a není-li k dispozici, přepisuje se v češtině jako 't' (případně jako 'th'). Znak ð se do islandštiny dostal nejspíš ze staré angličtiny a není-li k dispozici, přepisuje se v češtině prostě jako 'd' (v německém prostředí se objevuje též přepis 'dh'). Tento znak se často chybně zaměňuje s jihoslovanským znakem 'đ' (velké písmeno navíc vypadá prakticky identicky s islandským 'Ð')

Islandská jména a názvy

Islanďané, na rozdíl od většiny Evropanů a možná i většiny ostatních obyvatel planety, dodnes nemají (většinou) u nás zcela běžná rodová příjmení. Výjimkou jsou jen potomci smíšených rodin s přistěhovalci (obvykle Skandinávci) nebo potomci slavných osobností, které si vytvořily umělecké pseudonymy, které pak rodina hrdě dál udržuje. Islanďané se dodnes oslovují výhradně svými křestními jmény (obvykle mají pro jistotu dvě, protože výběr není až tak široký) a podle křestních jmen řadí třeba i své telefonní seznamy. Pokud ani to nestačí, používají dodnes jako poslední "jméno" patronymický tvar, odvozený od křestního jména svého otce (a nikoliv rodiny; nicméně v moderní době je v oblibě používat i křestní jméno matky). Tyto patronymické tvary jsou složeninou genitivu ("druhého pádu") křestního jména otce a slov "son" (tedy "syn") nebo "dóttir" (tedy "dcera"). Jméno "Gunnarsson" tedy neznamená nic jiného, než že dotyčný je synem nějakého Gunnara, a "Gunnarsdóttir" značí dceru jakéhosi Gunnara. Vzhledem k tomu, že otec ženy se nezmění ani po jejím sňatku, nezmění se po sňatku ani její otcovské "pří-jmí". Stejně tak děti dostávají svá "pří-jmí" odvozená od vlatsního otce, a nikoliv od dědečka či kohokoliv jiného. Tím pádem ovšem jednotliví členové rodiny nemají žádné společné příjmení - ani manželé, ani jejich děti, pokud nepočítáme fakt, že všichni synové každého "Gunnara" budou jako poslední část jména nosit "pří-jmí" Gunnarsson a všechny jeho dcery Gunnarsdóttir. Křestní jméno (či obě jména) se pak používá i když se o nějaké osobě mluví opakovaně v novinovém článku - jen proprvé je obvykle uvedeno "celé jméno". Tituly se dnes už prakticky nepoužívají, leda jako dovětek (apozice) celého jména při jeho prvním zmínění ve formálním textu.

Další zvláštností islandštiny je připojování koncovky i v prvním pádě jmen (nominativu). V praxi se to týká především mužského rodu a koncovky "-ur", která zcela odpovídá latinské koncovce "-us" (analogické "-um" ve středním rodě). To platí i pro vlastní jména, takže jméno "Guðmundur" má ve skutečnosti přirozenou základní podobu "Guðmund", od níž se koncovkami odvozují i další pády - tedy, stejně jako chodíme do "muze-a" (a nikoliv "muzeum-u") a obvykle mluvíme o "dat-u" (a nikoliv "datum-u", ač zde se už poměry v češtině mění...), měli bychom mluvit o "Gudmund-ovi" a nikoliv o "Gudmundur-ovi". Samozřejmě existují i výjimky: jméno obce Kirkjubæjarklaustur je středního rodu a "klaustur" je zde importem z latiny, stejně jako české slovo "klášter". V tomto případě tedy "-ur" není koncovka, ale součást kmene, takže lze zcela přirozeně mluvit i Kirkjubæjarklaustur-u. Ještě větším oříškem jsou však pro češtinu jména, která jsou už v množném čísle. Obvykle jsou zakončená na "-ar" nebo "-ir", ale nelze vyloučit ani další variantu víceznačné koncovky "-ur". Jména končící na "-staðir" tak znamenají doslova prostě "místa" (náležející nějakému sedlákovi za dob osídlení Islandu), "skógar" znamená "lesy". Tím pádem můžeme v češtině stejně dobře mluvit o "Egilsstað-ech" jako o "Egilsstaðir-ech" nebo prostě o "Egilsstaðir" - spojení "o Egilstaðir-u" je pak vlastně nejabsurdnější, byť pro člověka bez vhledu do islandského jazyka asi nejpřirozenější.

Bližší detaily problematiky zacházení s islandskými jmény a názvy v češtině jsou rozebrány a vysvětleny v článku O islandských jménech v češtině.

O islandských místních názvech pojednává podrobněji samostatná sekce Islandská místní jména, která obsahuje i slovníček nejčastějších komponent islandských jmen, s nimiž se lze běžně setkat v krajině, ve městě či na mapě.

Tykání vs. vykání a zdvořilost obecně

Všichni Islanďané si dnes bezvýhradně tykají. Ačkoliv islandština historicky zná i jakési formální "vykání", to se už po řadu desetiletí nepoužívá ani v těch nejformálnějších a nejoficiálnějších situacích. Islandština se vůbec vyznačuje (na středoevropské poměry) značně neformální podobou komunikace, zproštěné i jakýchkoliv podmiňovacích tvarů i zdvořilostních komunikačních obratů typu "prosím", "rád bych", "přál bych si", "mohl byste" či "promiňte". Ze zdvořilostních frází se dnes používá prakticky pouze "děkuji" ("takk (fyrir)" a další, srdečnější varianty, např. "þakka þér (kærlega) fyrir"), "pardon/promiňte" ("afsakið") a případně výjimečně občas i "s dovolením" ("með leyfi"). V obchodě i restauraci se prostě objednává ("ég ætla að fá" - "vezmu si", či "ég vil fá" - "chci (si vzít)"). Zdvořilé otázky je možno tvořit "přiměřeným" způsobem: např. "můžeš mi pomoct" - "geturðu hjálpað mér". Větší míra pokusů o zdvořilost je současným Islanďanům nepřirozená a působí obvykle spíše komicky či archaicky.

Jak se naučit islandsky

Kurzy a výuka

V České republice nabízí výuku islandštiny např. Skandinávská jazyková škola. V rámci studia severských jazyků na Ústavu germánských jazyků, resp. oddělení skandinavistiky jsou příložitostně otevírány rozšiřující kurzy islandštiny nebo staroseverštiny.

Přímo na Islandu nabízí Islandská univerzita tříletý bakalářský studijní program Islandština jako cizí jazyk, a dále jednoletý kurz Praktická islandština (viz tamtéž), zaměřený na zájemce o rychlé nabytí základní jazykové kompetence v islandské společnosti.

Univerzita také poskytuje zdarma internetové on-line kurzy islandštiny. Absolvování jejich základní úrovně je také předpokladem přijetí do výše uvedeného studijního programu Islandština jako cizí jazyk.

Pro studium uvedeného studijního programu na Islandské univerzitě lze každoročně získat jednotelé stipendium islandského Ministerstva školství. Ministerstvo jich každý rok nabízí kolem dvaceti, a ačkoliv už neplatí reciproční dohoda, která zaručovala České republice vždy jedno místo, je dobrým zvykem Islanďanů vždy alespoň jednomu zájemci z ČR (a jednomu ze SR) vyhovět. Tradičně je třeba o toto stipenidum žádat prostřednictvím českého Ministerstva školství, které na něj každoročně vypisuje konkurz a na Island pak odesílá přihlášku vybraného zájemce (max. dvou - pak si vybírají Islanďané sami). Z pochopitelných důvodů bývalo (a nejspíš ještě bývá) zvykem v tomto konkurzu upřednostňovat zájemce doporučené oddělením skandinavistiky Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Karlovy univerzity, tedy jediného vysokoškolského ústavu v ČR, kde se doposavad islandština tradičně (alespoň částečně) studovala. O prodloužení stipendia na další rok lze pak už žádat přímo u islandského ministerstva - přinejmenším pro závěrečný, třetí rok studia, neboť ministerstvo vyhrazuje zvláštní stipendia na "dokončení studia". Největším problémem tak může být paradoxně získání stupendia na druhý rok studia.

Slovníky

Slovníky mezi islandštinou a češtinou

V posledních letech má už i islandština k dispozici kvalitní středně velké překladové slovníky s češtinou. Nepochybně první vlaštovkou je tu internetový islandsko-český slovník Hvalur, který vytvořil během dlouhých let Aleš Chejn a nabízí jej v elektronické podobě k dispozici zdarma. Ačkoliv se jedná o slovník primárně islandsko-český, nabízí také vyhledávání v české části, díky čemuž ho lze použít do jisté (nutně omezené) míry i v opačném směru (jako slovník česko-islandský). Během let slovník nabral obdivuhodných rozměrů i kvalit a dnes nabízí řadu vlastností a informací těžko dostupných z jakýchkoliv jiných zdrojů - kromě velkého množství jednotlivých slovíček obsahuje velké množství ustálených spojení a idiomatických obratů, údaje o valenci (vazbách) jednotlivých slov, a nově navíc i kompletní deklinační přehledy skloňování a časování všech slov a dokonce i autentické nahrávky výslovnosti. Řadí se tak k pomůcce značně přesahující jakýkoliv jiný u nás (i v jiných jazycích) dostupný slovník a zřejmě o nejpropracovanější islandský slovník vůbec.

Překvapivě kvalitní a informativní je též tištěny Islandsko-český slovník Vojtěcha Kupči, vydaný poprvé roku 2008 nakladatelstvím Litera proxima. I ten je k dispozici zdarma na internetu na adrese http://isafold.cz/ordabok/, kde je nejen průběžně aktualizován, ale lze ho též využít ve směru česko-islandském. (Jako u každého jiného slovníku je ale třeba i zde být opatrný a počítat s existencí chyb či nepřesností.)

V plánu je též dlouhodobě vydání slovníku z akademické půdy (nejspíše nakladatelstvím Leda?).

Slovníky mezi islandštinou a jinými jazyky

Hlavním problémem překladových slovníků vydávaných na Islandu je skutečnost, že jsou obvykle určeny islandským uživatelům. To v praxi znamená, že se z nich nedovíte téměř nic o islandských slovech (jejich skloňování či valenci) ani moc o islandských ustálených spojeních a idiomech. Často se ani nedovíte, jaký islandský ekvivalent vlastně zvolit (zkuste např. hledat výraz pro "ocas" - islandština má různá slova pro ocasy různých zvířat a většina slovníků je jen vyjmenuje, aniž by vám řekli, který patří jakému zvířeti). Prostě se počítá, že uživatel slovníku islandsky umí a tohle právě všechno ví. Takový slovník je cizímu uživateli s vážným zájmem o islandštinu téměř k ničemu.

Jednou ze světlých výjimek je islandsko-anglický slovník Íslensk-ensk orðabók / Concise Icelandic-English Dictionary autorů Sverriho Hólmarssona, Christophera Sanderse a Johna Tuckera, vydávaný na Islandu nakladatelstvím Iðunn ("Orðabækur Iðunnar" - více vydání). I ten je dispozici zdarma na internetu v rámci digitálních sbírek University ve Wisconsinu (původní vydání z roku 1998).

Islandské výkladové slovníky (jednojazyčné) a jiné speciální slovníky

• Íslensk orðabók - klasický výkladový slovník, doprovozený řadou názorných ilustrací (např. i přehledem vzorů sestřihu ovčích uší pro identifikaci příslušnosti ke statku); průběžně je rozšiřován (hlavně o vlastní jména)
• Mergur málsins (Jón G. Friðjónsson) - slovník ustálených obratů a idiomů, doprovozený řadou názorných ilustrací; také je průběžně rozšiřován
• Stóra orðabók um íslenska málnotkun (Jón Hilmar Jónsson) - spojení starších slovníků Orðastaður a Orðaheimur je zvláštním typem slovníku ustálených spojení (kolokací a idiomů, ale i kombinací slovních složenin) v kombinaci s onomaziologickým slovníkem setříděným podle obecných pojmů; k seznamu pojmů je k dispozici i anglický, německý a dánský rejstřík, ale jinak slovník neobsahuje žádný výklad, vysvětlivky ani komentáře, takže ho ocení spíše zkušenější uživatelé islandštiny; v elektronické podobě a ve spojení s dalšími lexikálními databázemi Ústavu Árniho Magnússona je přístupný na http://ordanet.arnastofnun.is
• Íslensk orðsifjabók (Ásgeir Blöndal Magnússon) - etymologický slovník
• Orðabók um slangur, slettur, bannorð, og annað utangarðsmál (Mörður Árnason, Svavar Sigmundsson, Örnólfur Thorsson) - paperbackový slovník slangu (hl. mladé generace), neoficiálních výrazů a nadávek
• Beygingarmyndir íslensk nútímamáls'- čili "Slovní tvary současné islandštiny" je elektronická databáze všech tvarů slov v moderní islandštině, provozovaná Ústavem Árniho Magnússona; najdete tu jednak kompletní přehledy skloňování a časování většiny slov, ale můžete také k neznámému tvaru najít jeho základní podobu, podle níž už výraz najdete i v běžném slovníku

Přístup k řadě jednojazyčných i překladových islandských slovníků lze získat též elektronicky, prostřednictvím placené internetové služby Snara.

Výslovnost moderní islandštiny

Přízvuk je vždy na první slabice slova. Pokud je slovo složené, je vedlejší přízvuk na první slabice každé komponenty.

Samohlásky

Dlouhé jsou samohlásky ve slabikách, které jsou přízvučné a otevřené - tj. ty, kde za samohláskou nenásleduje více souhlásek. V přízvučných slabikách, kde za samohláskou následuje více souhlásek, je samohláska krátká. Výjimkou jsou kombinace p, t, k, s + v, j, r, které se chovají jako jedna souhláska a samohlásky před nimi proto zůstávají dlouhé (Esja, akrar, hetja).

• a - české [a]
• á - dvojhláska [au]
• e - české otevřené [e]
• é - dvojhláska [ie]/[je] (tedy podobně jako české "ě")
• æ - dvojhláska [ai]
• i - české [i]; i pokud je dlouhé, vyslovuje se stále otevřeně jako "pražské" [i] v "To neviiim" nebo "No prosiiim!"
• í - zavřené "í"; i pokud je krátké, zůstává zavřené jako moravské [i]
• o - české otevřené [o]
• ó - dvojhláska [ou]
• ö - německé (přehlasované) "ö" (či francouzské "oe")
• u - německé (přehlasované) "ü" (či francouzské "u")
• ú - české [u]
• y - vyslovuje se stejně jako islandské i
• ý - vyslovuje se stejně jako islandské í

Kombinace samohlásek

• au - jako "öü" (zjednodušeně [öj])
• a před ng/nk - jako islandské 'á' (tedy české [au])
• e před ng/nk a gi/gj - jako 'ei'
• i/y před ng/nk a gi - jako zavřené 'í' (moravské [i])
• ö před ng/nk a gi - jako 'öü' (zjednodušeně [öj])
• u před ng/nk - jako 'ú' (české [u])
• u před gi - jako "üi"
• a před gi - jako "ai"
• o před gi - jako "oi"

Souhlásky

• b - přibližně české [p]
• c - v islandských slovech neexistuje, vyslovuje se obvykle jako "k" nebo islandské "s"
• d - přibližně české [t]
• f - v neznělém kontextu jako [f], ale mezi samohláskami či znělými souhláskami jako [v]
• g - podle kontextu, viz níže...
• h - neznělé dyšné ("šeptané") [h], nikoliv jako znělé české "h"! (pozor na kombinace!)
• j - jako české [j], ale pozor na kombinace!
• k - jako české "k", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [k^h] (většinou), v kombinacích "kj/ki" palatálně jako [k_j^h]
• l - měkčí [l]
• m - české [m] (většinou)
• n - české [n] (většinou), stejně jako v češtině se vyslovuje velárně před "k/g"
• p - jako české "p", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [p^h]
• q - v islandských slovech neexistuje, vyslovuje se běžně jako "k"
• r - jako české [r]
• s - mezi českým "s" a "š"
• t - jako české "t", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [t^h]
• v - jako české [v]
• w - v islandských slovech se nevyskytuje, vyslovuje se jako běžné "v"
• x - jako české "chs" [v řeči mládeže též "ks"]
• z - od roku 1974 se v islandštině oficiálně nepoužívá, vyslovuje se dnes stejně jako "s"
• þ - jako anglické 'th' ve slově 'think'
• ð - jako anglické 'th' ve slově 'this'

Písmeno "g" značí v islandštině různé hlásky. Běžná výslovnost mezi samohláskami či znělými souhláskami má podobu znělé velární frikativy, jakou Češi nevědomě vysluvují v rychlé řeči v kombinacích jako "abychbyl" namísto běžného (tj. neznělého) "ch", není ovšem tak šumivá. Mezi "á/ó/ú" a "a/u" se nevyslovuje prakticky vůbec. Na začátku slova se vyslovuje jako "k" nebo jako "k_j" (v kombinacích "gj/gi-"). Další kombinace budou popsány níže.

Kombinace souhlásek

• -pt/ppt- - jako "ft" (skipta)
• -kt/kkt/gt/ggt-- - jako české "cht" (rakta, hægt)
• -gi/gj- po samohlásce - jako "ji" (Egilstaðir, lygi, segja)
• -gl/gn- - jako "kl/kn" (logn, sigla)
• -fl/fn- - jako "pl/pn" (na konci slova neznělá laterální/nosová plozíva, tj. netvoří vlastní slabiku!) (Keflavík, afl, Höfn, sofna)"
• -fnd(-) a -fnt(-) - jako "md" se znělým, resp. neznělým "m" (hefnd, nefnt)
• hj- (též h před é) - neznělá palatální frikativa (neznělé "j", napůl mezi českým "ch" a "š")
• hr-/hl-/hn- - neznělé (jakoby "šeptané") "r/l/n"
• ð/r/l/n/m před neznělými samohláskami (p/t/k/s/f) - ztrácejí znělost (jako "šeptané") (iðka, orka, sulta, vanta, lampi)
• pp/tt/kk - jako "hp/ht/hk" (s neznělým (dyšným) "h"!) (pappi ,gott, ekki)
• pl/tl/kl - jako "hpl/htl/hkl" (s neznělým (dyšným) "h"!) (epli, fatlaður, miklir, ætla)
• pn/tn/kn - jako "hpn/htn/hkn" (s neznělým (dyšným) "h"!) (opna, vatn, sakna, Vopnafjörður)
• hv- - jako "kv" (hver, hvað, Hveragerði)
• -ll(-) - jako "tl" (na konci slova neznělá laterální plozíva, tj. netvoří vlastní slabiku!) (jökull, Egill, Hella)" (neplatí v cizích slovech a přezdívkách: mylla, ball, galla, Palli, Kalli, Villi, Alli, Kolla, Gulla atd.; neplatí též pokud následuje "t/d")
• -bb/dd/gg/ll/nn/mm/ss/rr- - není-li zde popsáno jinak, pak jako dlouhé samohlásky [p:/t:/k:/l:/n:/m:] (Baddi, Sigga, ball, minni, eynni, Gunnar, fimm, blessaður, pirraður)
• -rl- - jako "rtl" (v rychlé řeči a u nejfrekventovanějších slov jen jako "tl") (varla, karl, kerling, perla) (pokud nenásleduje "t/d")
• -rn- - jako "rtn" (v rychlé řeči a u nejfrekventovanějších slov jen jako "tn") (Árni, hérna, þarna, barn) (pokud nenásleduje "t/d")
• -nn- po ey/ei/au/æ/á/é/í/ý/ó/ú (tedy po dvojhláskách a jiných samohl. s čárkou) - jako "tn" (na konci slova neznělá nosová plozíva, tj. netvoří vlastní slabiku!) (einn, seinna, brúnn, fínn, grænn) (výjimku tvoří určitý člen dativu feminin "-nni", který se vyslovuje vždy normálně jako [n:i]; neplatí též pokud následuje "t/d")
• -sl/sn- - jako "stl/stn" (snúa, asni, slá, slátur, gæsla, Gísli)

Zmíněná pravidla se nevztahují na hranice různých slov ve složených slovech! Při kombinaci tří (či více) konsonant dochází k dalším "výpadkům" výslovnosti (obvykle prostřední samohlásky). V souvislé řeči mohou vypadávat další hlásky.