Geografie

Klimatické podmínky

Mořské proudy kolem Islandu (zdroj: PANIS)

Island se nachází zhruba uprostřed Atlantského oceánu, těšně pod čarou polárního kruhu. Ten těsně míjí jeho nejsevernější výběžky a protíná jen malý ostrůvek Grímsey. Od jeho východních břehů je to bezmála tisíc kilometrů k západnímu pobřeží Norska či severnímu Skotsku. Zhruba na půli této cesty se nachází Faerské ostrovy. Zato od severních výsp Západních fjordů je to sotva 300km ke břehům ledového Grónska.

Klima na Islandu se však od klimatu nedalekého východního pobřeží Grónska radikálně liší. Zatímco Island je zcela pod vlivem teplého Golfského proudu, podél východních břehů Grónska se naopak pohybuje ledový arktický proud plný ledových ker. Díky tomu se Island těší podnebí podobnému stejně "vyhřáté" severní Evropě, zatímco sousední Grónsko připomíná i ve stejnou roční dobu spíše mnohem severnější polární oblasti. Přesto existují rozdíly mezi jednotlivými částmi ostrova - sever je přeci jen o něco chladnější, ale také sušší. V zimě tu fjordy mohou zamrznout a ledové kry od Grónska přivézt nějakého toho ledního medvěda, který je však obvykle "z bezpečnostních důvodů" zastřelen dříve, než se na ostrově stihne rozkoukat.

Ostrov uprostřed otevřeného oceánu je pochopitelně vystaven divokým povětrnostním vlivům, jimž vévodí hlavně všudypřítomný vítr o síle, kterou u nás nazýváme spíš už vichrem či vichřicí. S větrem se tu rychle mění i tlak a počasí a to nezřídka i z extrému do extrému. Na každém kilometru a po každých pěti minutách může být počasí úplně jiné. To skrývá mnohé naděje, když turista skončí právě ve špatnou dobu na špatném místě, ale také nebezpečí nečekaných a náhlých překvapení i tam, kde to vůbec nečeká. Pokud se tedy probudíte do krásného dne, nepočítejte raději ani s tím, že tomu tak bude i za deset minut, natožpak po celý den.

Poloha uprostřed oceánu předurčuje i možnosti obživy. Ani Golfský proud nedokáže v takto severních oblastech vykouzlit nijak zemědělsky atraktivní území, takže pěstovat tu lze leda tak trávu pro dobytek (ale zato hojně, vzhledem k množství srážek). Zato "těžit dary moře" tu lze takřka neomezeně. Není tedy divu, že skomírající živočišná výroba mnoha staletí se na přelomu 18. a 19. století rychle přeorientovala na rybolov ve velkém. Nicméně bezhlavé globální rabování oceánů má své následky i na severu a stavy ryb se snižují i v islandských vodách.

Historicko-strategický význam

Ostrov uprostřed Atlantiku však sehrál svou roli i strategicky. Není divu, že právě odsud Vikingové už před tisíci lety dospěli nejen do Grónska, ale i k sousedním břehům Severní Ameriky. Za druhé světové války se tu usadila nejdříve britská a pak americká armáda, aby čelily expandujícímu hitlerovskému Německu. Vzhledem k následující válce studené se tu ovšem zdržela. Jedno letiště na Islandu dokázalo nahradit celou řadu letadlových lodí. A vzhledem k politické názorové roztříštěnosti Islanďanů mezi pravicí a levicí se tu každé vládě podařilo z kontroverzní přítomnosti amerického vojska vytěžit celou řadu velmi výhodných obchodních smluv. Zatímco Američané o tuto základnu velmi vážně stáli, řada ostrovních obyvatel se klonila k jinému názoru a jejich političtí zástupci neváhali tento tlak přenést na bedra svých spojenců metodami občas nepříliš vzdálenými vydíraní.

Vulkanická aktivita

Island na rozhraní evropské a americké zemské desky

Island ovšem není jen tak obyčejným ostrovem. Je to vlastně vyčnělek rozsáhlého podmořského masivu v místě, kde se protínají dva podmořské hřbety: Grónsko-faerský (či skotský) a Středoatlantický hřbet, na němž se od sebe odtrhává americká a euroasijská litosférická deska, a z rozšiřující se pukliny se až nad mořskou hladinu prodírá z nitra země horká láva. Zlom Středoatlantického hřbetu prochází prostředkem ostrova, kde se dělí na dvě ramena. To přímější, ale slepé, končí u jižního pobřeží v souostroví Vestmannaeyjar. Právě na jeho konci v roce 1963 vysoptil z mořského dna až nad hladinu nový ostrov zvaný Surtsey. Ten je dnes chráněnou biologickou laboratoří, kde se sleduje, jak takovou zcela novou zemi postupně kolonizují ptáci a rostlinstvo. Hlavní zlom hřbetu ovšem pokračuje na jih dále oklikou přes poloostrov Reykjanes, na jehož okraji se rozkládá i hlavní město Reykjavík.

Osa zlomu předurčuje i hlavní oblasti oblasti vulkanické aktivity na ostrově. To neznamená jen možnost nečekaného soptění, ale také zemětřesení (ač ta se ponejvíce vysktují v okolí Selfossu, právě mezi oběma jižními rameny rozděleného zlomu), lokace geotermálních elektráren, zásobujících Islanďany nejen elektrickou energií, ale i teplou vodou k vytápění domů či skleníků, kde se pěstuje zelenina i nějaké tropické ovoce (Island je prý největším evropským producentem banánů v přepočtu na hlavu - těch hlav tam ovšem nemají zase tak moc); a také lokace nejhojnějších termálních koupališť, která jsou nejpříjemnější islandskou specialitou, klíčem k "přežití" klimatických rozmarů a často i společenským centrem islandské společnosti.

Kromě slavné Hekly Island proslavilo i horké vřídlo jménem Geysir (doslova "vystřikovač"), které dalo světu obecný název pro "gejzír". V roce 2010 to byla sopka pod ledovcem Eyjafjallajökull, jejíž erupce by si patrně nikdo ani nevšiml, nebýt hysterie v evropském leteckém provozu. Ta sama je ovšem jen malou sousedkou mnohem větší sopky jménem Katla, jejíž erupce je už dlouho netrpělivě a nervózně očekávána, neboť bude patrně nesrovnatelně větší a bude mít nepoměrně závažnější důsledky nejen pro Island a jeho obyvatele, ale možná pro celou severní polokouli. Taková erupce by mohla zastavit letecký provoz i déle než na rok, způsobit celkové ochlazení klimatu po celé Evropě a mít tak důsledky na veškerou zemědělskou produkci.

Islandská sopečná aktivita nemá obvykle tu nejtypičtější podobu, jakou možná známe z filmů a románů. I když se na ostrově vyskytuje řada klasických kulatých kráterů, většina sopečné činnosti má podobu puklin, které se v ose zmíněného zemského zlomu mohou otevřít kdykoliv a kdekoliv. To, že nemáte za zády sopku ještě neznamená, že vám nic nehrozí. I mírumilovná zelená louka se může nečekaně roztrhnout vedví a začít chrlit hory lávy a popela. (A právě to se například stalo v roce 1973 obyvatelům ostrova Heimaey v souostroví Vestmannaeyjar.) Ostatně, ani slavná sopka Hekla nemá ve skutečnosti podobu kráteru, ale právě puklinového hřebene. Islandská vulkanická činnost se nevyznačuje ani tak velkými objemy náhlých výlevů lávy, jako spíše frekvencí erupcí - jinými slovy: nesoptí to nijak rekordně, ale zato často.

Dalším problémem sopečné činnosti je fakt, že většina aktivních lokalit se nachází pod příkrovem ledovců. To v praxi znamená, že při probuzení aktivity horká láva začne rozpouštět silné ledovcové vrstvy a obrovské masy vody (i s odtrženými ledovými krami) se začnou valit z hor k pobřeží, kde hravě strhají silnice i mosty a nanesou další vrstvu nekonečných pobřežních písčin. Tyto obří záplavy se islandsky nazývají "jökulhlaup", čili "ledovcový výlev" či doslova "běh" a rizikové oblasti jsou dnes už dobře vymezené proti osidlování či jakékoliv stavební činnosti. Přesto ani dnes nelze dost dobře postavit mosty, které by dokázaly takové pohromě bezpečně odolat.

Typy islandské krajiny

Geologické stáří různých částí ostrova

Na západním a východním okraji ostrova se však nacházejí oblasti geologicky mnohem starší a (relativně) stabilnější. Jsou to tzv. Západní a Východní fjordy, a od zbytku ostrova se znatelně odlišují svou strukturou stupňovitých, ale navrchu plochých stolových hor, rozeklaných do zubaté podoby hlubokých fjordů a ostrých mysů. Krajina napohled klidnější se ale vyznačuje nejen ještě obtížnější dostupností a dramatičtějšími obrysy, ale také nebezpečím drastických lavin, které hravě smetou celé vesnice pod strmými svahy na úzkém pobřeží fjordů. Pokud se tu však už vyskytne na pobřeží i trochu víc místa, najdou se tu právě ty nečekaně zlatavé písečné pláže s azurovou vodou, která napohled připomíná jižní tropické ráje.

Kromě zmíněných Západních a Východních fjordů lze Island celkem jednotně rozdělit na neobyvatelné pusté vnitrozemí, nekonečnou pláň plnou kamenitých a lávových pouští, z níž se místy tyčí obrovské horské masivy pokryté obrovskými ledovci, ovládanou extrémními klimatickými poměry, přes zimu i přes léto bičovanou nebezpečnými sněhovými či alespoň písečnými bouřemi a smrštěmi, a na úzký pás pobřežních nížin pod svahy vnitrozemských hor a planin, kde roste tráva, žijí lidé, kde lze už (v současné době) po většinu roku udržovat průjezdnou okružní silnici a vůbec funkční infrastrukturu, a kde lze na lukách a v údolích zařezávajících se do klínů hor provozovat to minimum "zemědělství" a hlavně chovat dobytek.

O geologii Islandu je k dispozici řada knih jak v islandských tak v mezinárodních (internetových) knihkupectvích. Základní úvod nabízí na svých stránkách např. Tobias Weinberger.