Termální koupaliště

Islandská termální koupaliště jsou klíčem k mnoha jinak těžko pochopitelným tajemstvím života na Islandu. Slouží jako společenská centra - místa setkání osobních a prý i obchodních či politických jednání - plní tedy často funkci evropských restaurací či kaváren. Můžete se tu seznámit a popovídat si s domorodci na všechna možná i nemožná témata (a navíc většinou ještě střízlivými!). Fungují jako fantastická relaxace fyzická i duševní - v teplé vodě se úžasně uvolňuje tělo a jako by se z něj smývala i tíha všedních strastí a problémů. Ačkoliv je většina koupališť otevřených, jejich funkci člověk ocení paradoxně právě v tom nejhorším počasí - dešti či zimních sněžných vánicích. Islanďané se nechodí na koupaliště zchladit za horkých letních dnů, ale vyhřát za těch studených. Pokud máte pocit, že vás zastihlo na Islandu peklo, jděte se naložit do nejbližšího "sundu" a zjistíte, že jste v ráji ("sund" < "sundlaug" = koupaliště; "fara í sund" = jít na koupaliště / do bazénu).

Běžná termální koupaliště

Téměř každé islandské město, městečko či víska má své vlastní termální koupaliště. Často se nacházejí i uprostřed venkova. Většina z nich je otevřených, ale některá mohou být i krytá. Vstupné je na islandské poměry směšně zanedbatelné (v roce 2013 se zvedlo na zatím "rekodní" částky 250-600 ISK, čili zhruba cenu lepšího bochníku chleba až dvou). Vstupné je navíc celodenní - jediným časovým limitem je zavírací doba koupaliště. Koupaliště se tak stávají i velmi výhodnou cenovou alternativou k placeným rychlým sprchám v některých kempech - na koupališti se za tytéž peníze můžete cachtat klidně celý den.

Vybavenost koupališť se liší úměrně s velikostí města či městečka, kde se nechází. Nezbytný je malý plavecký bazén, většinou o délce 25 metrů, v němž bývá voda relativně nejchladnější. Podle velikosti obce pak přibývají horké hrnce s různě odstupňovanou teplotou vody a velikostí - základem je vždy alespoň hrnec s teplotou mezi 36-38 stupni Celsia. I nepříliš velké obce obvykle nabídnou i druhý hrnec s vodou o teplotě přes 40 stupňů. Největší koupaliště mohou nabídnout čtyři i více různých hrnců s vodou různé teploty od 36 do 44 stupňů. Kapacita hrnců bývá od čtyř až do několika desítek osob. Specialitou některých koupališť (např. Seltjarnarnes či Reykjavický plavecký stadion v Laugardalu) jsou pak hrnce s mírně slanou, minerální vodou z přímořských vrtů. "Nejchladnější" hrnce bývají obvykle vybaveny či nějak doplněny i brouzdalištěm či zvláštním bazénkem pro děti, často i s nějakou menší vodní atrakcí; různé plováky, hračky i návleky pro dětské neplavce bývají samozřejmě vždy k dispozici.

S velikostí obce také v hrncích přibývají různé masážní trysky, proudové či bublinkové - někdy řízené centrálně a někdy zapínatelné tlačitkem na hraně bazénu. Objevují se také různě velké skluzavky či tobogány. Většina koupališť (kromě těch nejmenších) je také vybavena alespoň malou parní saunou doplněnou nějakou tou sprchou - kromě studených bývá obvykle k dispozici i nějaká teplá či dokonce regulovatelná. Naproti tomu suché sauny se objevují velmi výjimečně a pokud už jsou k dispozici, mohou být za příplatek. (Hledáte-li saunu marně, sledujte směrovky s nápisem "Eimbað" či "Gufubað".)

Na řadě míst mají různé horké hrnce i své tradiční osazenstvo. Například v Reykjavicé Západní čtvrti (Vesturbær) bývá jeden hrnec povětšinou obsazen místními "štamgasty" - profesory z univerzity, divadelními a filmovými herci či dalšími tradičními obyvateli z okolí; jiný hrnec je zase téměř výhradně okupován mláděží, většinou zahraničními studenty opět z nedaleké univerzity. V nejhorčejším hrnci každého koupaliště prakticky vždy narazíte na lokální postarší "raky", kteří si zde vyhřívají své staré kosti, nebo i jejich mladší drsnější kolegy - málokdo zde opravdu vydrží dlouho ponořen až po krk, neboť teploty 42-44 stupňů jsou pro lidskou fyziologii už po nedlouhé době skutečně neúnosné až nebezpečné.

Patrně nejpestřejším koupalistěm pro děti i dospělé je koupaliště v reykjavické periferní čtvrti Árbær. Je vybaveno mimo jiné celou řadou bublavců a masážních umělých vodopádků, k nimž nedávno přibyl nový velký horký hrnec s řadou velmi příjemných proudových masážních trysek. Přibyla také novější a mnohem příjemnější parní sauna. Nechybí zde samozřejmě skvělý tobogán - nedlouhý, ale přesto rychlý. Jediným mínusem je snad jen značně nadprůměrná chlorovanost vody (v rámci českých měřítek zcela běžná).

Největším koupalištěm je patrně plavecký stadión v Laugardalu v Reykjavíku. Najdete tu jinak téměř nevídaný bazén plné délky 50m - tedy vlastně dokonce dva: jeden vnější a jeden krytý. Doplněn je samozřejmě čtveřicí horkých hrnců různých teplot, jedním speciálním s vodou z přímořských vrtů a velkým společenským hrncem-bazénem. To doplňuje poměrně velký bazén pro děti a mládež, relaxační mělký "disk", nezbytná parní sauna a tobogán (který však v posledních letech nebývál často v provozu.)

Pokud hledáte koupel v moři a přeci jen nechcete zcela umrznout, můžete navštívit reykjavické koupaliště na pláží Nauthólsvíku (za vnitrostátním letištěm, pod návrším Öskjuhlíð, jemuž vévodí nepřehlédnutelná Perla). Kromě velkého horkého hrnce tu najdete také teplou vodou vyhřívanou mořskou zátoku, v níž se nachází další, ještě teplejší horký hrnec.

Divoká a polodivoká koupaliště

Na Islandu lze nalézt celou řadu více či méně divokých koupališť. Může se jednat o cokoliv, od historických bazénů dodnes udržovaných a někdy i normálně placených, až po divoké přehrádky ze spontánně navršených kamenů v potoce u nějakého horkého vřídla uprostřed divoké krajiny, kde se sotva namočí a ohřeje jeden či dva lidé, a které sotva najdete, pokud o nich nevíte. Řada z nich se nachází i na pěkných místech třeba na břehu moře v různých fjordech nebo naopak skrytých někde v horských údolích.

Asi nejznámějším dnes už divokým koupalištěm "na vlastní nebezpečí" je nejstarší islandský bazén na konci údolí za statkem Seljavellir, na odbočce z hlavní silnice zhruba na půli cesty mezi vodopády Seljalandfoss a Skógafoss. Jednu z jeho čtyř stěn tvoří přírodní skalní svah, z něhož stékají potůčky teplé vody, zbylé stěny jsou umělé. Voda v bazénu bývá zeleně kalná a svého času jste tu prý mohli vidět plavat mršinu ovce stejně dobře jako rodinku s miminkem (samozřejmě ne současně!). Vedle bazénu je i stará převlékárna, která vám ale nenabídne větší komfort než čtyři stěny, dveře a pár háčků na zdi. V údolí donedávna existovalo i modernější koupaliště, které však zanesl popel z erupce Eyjafjallajökull v roce 2010. K němu lze také dojet autem. Na rozdíl od nového bylo však staré koupaliště z popele vyhrabáno a znovu zprovozněno místními skauty, ale je třeba k němu dojít pěšky údolím ještě asi jeden kilometr dále podél řeky. Cestu ke koupališti zpestřují horké vodotrysky ze zbytků rezavějících instalací na starých termálních pramenech.

Kompromisem běžného a divokého koupaliště je bazén u statku Lýsuhóll na poloostrově Snæfellsnes. Jedná se o běžné, placené koupaliště uprostřed venkova, které je však napájené místní silně mineralizovanou vodou, která rychle zanáší trubky i bazén nánosy železitého kamene. Bazén také poměrně rychle zarůstá kalnými zelenými řasami. Z týchž důvodů je pak jedněmi návštěvníky zatracován jako "nečistý" a jinými vyzdvihován jako "přírodní".

Jedním z nejpopulárnějších divokých turistických koupališť je horký hrnec na Hveravellir v severní části vnitrozemské silnice č. 35 přes Kjölur. Nachází se zde turistická chata, malý kemp a pole horkých pramenů. Z těch se také napájí menší polodivoký bazének, kde teplotu vody můžete ovlivnit prostě tím, nakolik vychýlíte tok horké vody z velké gumové hadice mezi bazénkem a sousedním potokem, který je jinak zdrojem studené vody.

V "nedalekém" údolí pod svahy hor Kerlingarfjöll, asi kilometr proti proudu potoka od tamní turistické stanice a kempu, lze nalézt na dně skalní průrvy jedno z nejdivočejších míst ke koupání na Islandu. Původní bazének napájený ze zbytku železné roury jakéhosi starého vrtu byl už - vzhledem ke klesající teplotě vody - pomalu rozebrán ve prospěch kamenité hráze u sousední roury, která chrlí vodu přeci jen o pár stupňů teplejší. Namočí se tu sotva dva tři lidé najednou a teplota není nijak závratná, ale za ten zážitek to stojí. Na místě je ještě k dispozici zbytek chátrající dřevěné budky, použitelné jako převlékárna. Nejspíš tu ale stejně moc lidí nepotkáte.

Dříve poměrně populární, ale dnes už poklidnější koupel najdete v jeskyních pukliny Stóragjá nedaleko křižovatky silnic v Reykjahlíðu u jezera Mývatn. Problémem není jen netriviální dostupnost - do podzemních bazénků je nutno se spustit pár metrů po zde nainstalovaných lanech - ale také nepříliš vysoká teplota, která je ovšem údajně optimální pro kdejaké ne příliš člověku prospěšné řasy a bakterie. Domorodci tvrdí, že zvláště ke konci sezóny by do místní vody už rozhodně nelezli. Přesto se tu někteří Islanďané zastavují dodnes na krátkou koupelovou přestávku během své cesty mezi východem a západem země. Nedaleké modravé jeskyně Grjótagjá už naopak dnes použitelné ke koupeli nejsou právě kvůli stoupající teplotě vody, která se blíží už 50 stupňům. Na Islandu se vše neustále mění...

Řadu více i méně divokých, ale přesto udržovaných malých koupališť, lze nalézet také na březích Západních fjordů. I když se však často nacházejí hned u silnice, bez předchozí informace se těžko hledají. Budou proto zmíněna v místopisné části průvodce.

Modré laguny

Třetím, nejluxusnějším a hlavně nejdražším typem koupališť jsou modravé "laguny". Existují na Islandu dnes vlastně jen dvě. Od běžných koupališť se liší kalnou, silně minerální modravou vodou, zdánlivě přírodním divokým prostředím a hlavně cenou ve výši deseti až dvacetinásobku cen běžných koupališť.

Ta nejznámější, slavná "Modrá laguna" se nachází hned u letiště v Keflavíku, cestou do Reykjavíku na odbočce k vesnici Grindavík, a navštěvuje ji prakticky každý, kdo na Island zavítá jako turista. Původně se jednalo o divoké odpadní jezírko geotermální elektrárny, kde se neopatrní turisté občas vydali tak blízko k samotné elektrárně, že byli polapeni horkými proudy a za živa uvařeni. To vám dnes nehrozí ani náhodou. I když stále poblíž oné geotermální elektrárny, Modrá laguna je dnes luxusním koupalištěm v lávovém poli, kde se můžete bezpečně cachtat v kalné modravé vodě, mazat hroudami "zázračného" bílého bahna (které vám pak v prodejně nabídnou v malých tubách za stovky a tisíce korun jako "zázračnou" kosmetiku), masírovat umělým vodopádem nebo pařit v parní i klasické suché sauně. Máte-li dost peněz, můžete si do laguny nechat naservírovat oblíbený koktejl či jinou lahůdku. K dispozici je i romantická jeskyňka, v níž se za temných zimních nocí odehrávají zdánlivě romantické, ale ve skutečnosti celkem banálně naturalistické interakce partnerských párů. Hlavním problémem Modré laguny je její směrování ke stále více snobské superluxusní image, která znechucuje především domorodce. Jenom v posledních několika málo letech se vstupné zvýšilo několikanásobně: při devalvaci islandské koruny na polovinu během krize v roce 2008 bylo adekvátně zdvojnásobeno, aby se vyrovnalo 25 EURům, a zakrátko opět zvýšeno na současnou úroveň až 40 EUR (asi 6400 ISK). Samozřejmě stoupalo už v dřívějších letech, ale asi nikdy až tak raketově. Domorodce neukolébalo ani protekční nabídkou asi 50% slevy, kterou nabízí členům "Klubu přátel Modré laguny" - to je kdokoliv, kdo si na webu zaregistruje svoje islandské osobní registrační číslo ("kennitala"). Stále více se profiluje jako luxusní centrum relaxace pro bohaté podnikatele - nabízí masáže, ozdravné pobyty, rauty a konference s obsluhou přímo v bazénu, či aspoň luxusní večeře pro jednotlivce ve své luxusní restauraci. Zdá se, že podle marketingového oddělení stoupá léčivý efekt místní vody a odpadního bahna přímo úměrně se zvyšujícími se cenami (to jest: velmi rychle). Nově se začalo dokonce vybírat vstupné ve výši 10 EUR i pro ty, kdo se chtějí na lagunu jen podívat z terasy restaurace. Není proto divu, že ačkoliv se Modrá laguna těší návalům stále většího množství zvědavých turistů, i nejhýřivější Islanďané se od ní začínají znechuceně odvracet.

Nepoměrně větší klid a pohodu najdete v druhé laguně na severu ostrova, u jezera Mývatn, jen pár kilometrů východně od osady Reykjahlíð, než silnice vystoupá na hřebínek rudého Námafjallu. Jmenuje se "Jarðböðin", tedy "Zemské koupele", a je také poměrně drahá, ale stále o polovinu levnější než slavná Modrá laguna. Je také výrazně menší a přesto klidnější, civilnější a méně narvaná turisty. V létě si tu můžete vychutnat dlouhé večery až do půlnoci, kdy slunce teprve mírně klesá za obzor.

Jak to na koupalištích funguje

Islandská koupaliště skrývají i pár tajemství, o kterých je dobré vědět předem, pokud nechcete být zaskočení.

Vstupné se obvykle platí jednorázově, značně výhodnější však bývají permanentky či alespoň karty na 10 vstupů. V Reykjavíku taková karta (za 4100 ISK v roce 2013) platí pro vstup na všechna koupaliště na území města, takže s ní můžete vyzkoušet všechna, která na katastru města jako takového skutečně leží. Ovšem pozor, neplatí na území žádného z plynule navazujících přilehlých měst, dokonce ani do jinak zajímavého koupaliště na konci reykjavického poloostrova Seltjarnarnes, který je také samostatným městem! Jistější je tedy udělat si předem jasný přehled z webu provozovatele reykjavických sportovišť http://itr.is).

U pokladny také většinou dostanete klíček ke skříňce, žeton do zámku či nejmodernější RFID náramek s čipem. S tím se odeberete k šatnám, na jejichž prahu si zujete boty. Ty si můžete vzít pro jistotu s sebou do šatny, ale snad všichni domorodci a i většina turistů (aspoň těch z civilizovaných zemí) je v klidu nechává v přihrádce na chodbě a nijak na to nedoplácejí, ač na větších koupalištích se provozovatelé raději výraznými cedulemi jakékoliv zodpovědnosti jasně zříkají.

V šatně si většinou můžete vybrat skříňku sami, pokud jste tedy nedostali klíček od nějaké konkrétní. S čipovým náramkem si také můžete vybrat a čipem pak skříňku zamknete a tutéž po návratu zase odemknete - systém se u elektroniky liší, ale vždy jsou k dispozici jasně ilustrované instrukce i pro největší technické antitalenty. Na opravdu malých koupalištích skříňky také nemusí být vůbec, a pak si věci prostě jen naskládáte do košíku, který necháte ležet v šatně na lavici. V některých případech můžete na začátku šatny narazit alespoň na malé uzamykatelné skříňky na cennosti. Pokud tam nejsou ani ty a nemůžete se za žádnou cenu zbavit nutkavého východoevropského pocitu, že příležitost dělá zloděje i v té nejmenší islandské vísce, pak vám drahocenné klíče od auta či peněženku jistě pohlídají na pokladně. Ač jim to může přijít k smíchu, Islanďané mají pochopení a soucit s nebožáky z těch nešťastných zemí, kde se prostě opravdu krade i na pustém venkově, a třeba to posílí i jejich národní hrdost, že tyhle problémy se jejich domova dodnes nijak moc vážně netýkají.

Ať už jste se vypořádali se svými cennostmi jakkoliv, ručníky se obvykle odkládají do přihrádek mezi šatnami a sprchami a nechávají se tam až do návratu z bazénu. Pokud máte pocit, že by vám někdo mohl na Islandu ukrást i obyčejný ručník, jistě vás nikdo nebude hubovat, pokud si ho vezmete s sebou k bazénu - maximálně vás opět v duchu polituje.

Po šatně a odložení ručníku dochází na to, co je pro mnoho zakomplexovaných či paranoidně stydlivých cizinců největším šokem a traumatem, a kvůli němuž jsou pak schopni napsat celostránkový referát o svých stihomamech do nejbližších novin či časopisu ihned po návratu do své rodné vlasti: zcela samozřejmá islandská povinnost důkladně se před vstupem na koupaliště osprchovat spolu s ostatními - byť jen stejného pohlaví - BEZ plavek! A samozřejmě si všechny intimní partie ve sprše řádně vydrbat mýdlem z místních bohatých dávkovačů. Na tuto skutečnost také v mnoha jazycích i schematicky upozorňují všudypřítomné cedule. A věřte, že pravdu mají ti z cestovatelů, kteří upozorňují, že žádným tělesným defektem či odlišností nevzbudíte ve sprchách tolik pozornosti a pohoršení, jako tím, že se budete neslušně a nemravně (a hlavně nehygienicky!) sprchovat v plavkách, nebo dokonce že se pokusíte proklouznout zcela bez sprchování! Pokud tedy trpíte pocitem, že vás přesto v islandských sprchách někdo po očku pozoruje, je na místě raději vyhledat pomoc psychologa, než se dělit o své traumatické zážitky v publicistice. A pokud předem víte, že nějaké problémy se stydlivostí máte, budiž vám nadějí alespoň to, že právě kvůli takovým zahraničním nešťastníkům začínají Islanďané alespoň na těch nejvýznamnějších koupalištích instalovat do jinak otevřených sprch vždy alespoň jeden zatáhnutelný závěs.

Po důkladné sprše se již můžete vesele naložit do některého z horkých hrnců, využít masážních trysek či bublinkových koupelí, parní sauny, tobogánů či jiných atrakcí - anebo si jít prostě trochu obyčejně zaplavat. V hrncích se pak můžete seznamovat s domorodci i dalšími cestovateli a dovědět se spoustu zajímavých informací (nebo též dezinformací) a názorů - prostě jako v české hospodě.

Když se koupelí nabažíte až až, opakuje se stejný postup jako na začátku, jen opačným směrem. V moderněji vybavených šatnách bývá navíc k dispozici i centrifuga na vysušení plavek. Větší koupaliště bývají také vybavena nějakým tím fénem na vlasy. V každém případě je třeba se osušit ve vyhrazeném prostoru mezi sprchami a šatnou, abyste nenadělali v šatnách loužičky - obvykle je to právě tam, kde se nacházejí dříve zmíněné přihrádky na odložené ručníky.

Z islandského koupaliště budete zcela jistě vždy odcházet s úžasně odlehčeným pocitem na těle i na duši. A nejspíš i s touhou, aby něco tak úžasného existovalo i ve vaší rodné vlasti.