Islanďané

Ačkoliv jakákoliv generalizace je vždy značně zavádějící, není od věci se seznámit s některými obecnými principy, kterými se jistá společnost řídí. V případě nepočetné islandské společnosti to platí dvojnásob.

Individualismus vs. módní trendy

Individualismus je základem islandské povahy a vyplývá už z toho, jak a kým byl Island před více než tisíci lety osídlen (viz sekce [Historie]). Říká se, že Island má na 300 tisíc králů (tedy stejně jako obyvatel) a je to velmi symbolické rčení. Na Islandu se opravdu respektuje každý jedinec a jeho osobní odchylky či zvláštnosti. I když se budete v Reykjavíku procházet po hlavní třídě oblečen v jakkoliv extravagantním oblečení či převleku, patrně tím nevzbudíte nijak zvlášť neobvyklou pozornost (tady u domorodců, turisté si vás jistě vyfotí...).

Přesto Islanďané podivuhodně spontánně propadají různým trendům a módám, které se naopak šíří nečekaně stádním způsobem. Už od padesátých let se sem přenáší móda a různé módní výstřelky z Ameriky. Oblíbeným citátem je výrok nacistického velvyslance z doby druhé světové války, který znechuceně prohlásil, že Islanďané nejsou žádným árijským vzorem vikingů, nýbrž že třeba místní ženy a dívky jsou jen karikaturami holywoodských hvězdiček - a s muži to není o moc lepší. Je fakt, že takové sklony lze na Islandu pozorovat prakticky dodnes. Jakákoliv móda či módní výstřelek se projeví nejdříve u prepubertální mládeže, do roka se rozšíří na celou mladou generaci, a do dalšího roku se rozmůže prakticky po celé islandské populaci všeho věku.

A tak na Islandu potkáte zdánlivě nezávislá individua vesměs velmi podezřele podobného vzhledu. Muži s dlouhými vlasy jsou snad ještě vzácnějším zjevem než krátkovlasé ženy. Zato délce vousů se meze nekladou. Jakékoliv další retro-prvky jsou také typické. Ale za rok či dva tomu může být zase úplně jinak.

City a sentiment se nenosí, ale emocím se meze nekladou

Islanďané obvykle nijak zvlášť neprojevují své city. Stejně tak jakýkoliv sentiment či nostalgie jsou zde maximálně terčem posměchu a vtipů. Když budete vyprávět srdceryvné příběhy či strasti kohokoliv, byť třeba ze skutečně neštastných krajů, dočkáte se od Islanďana maximálně lakonické odpovědi typu "Ale ne, vážně?" s tak cynickým tónem, jaký používá třeba když mu jeho dětský potomek ze záchoda nadšeně oznamuje "Tati, já kadím". Na Islandu se prostě konstatují fakta. A pocity mezi fanta prostě nepatří.

Zato emoce se na Islandu projevují otevřeně, a to dost často i bez pomoci alkoholu. Zlost či vztek se ventilují třeba značně agresivně a přitom se nečeká, že je druhá strana bude brát nějak zvlášť osobně. Když mě něco nebo někdo štve, tak mu to dám najevo a zařvu si - ale nepředpokládá se, že dotyčný se nějak dlouhodobě urazí nebo že se tím nějak trvale poškodí vztah. Emoce se prostě ventilují a když to přejde, tak to přejde. Islanďané nejsou citlivky a jen tak něco je nerozhodí a jejich názory či vztahy přece nezmění.

Svědectvím o tom, že v tomto směru se na Islandu od doby osídlení moc nezměnilo jsou islandské rodové ságy. V nich se suše konstatují fakta - nikdo se nezabývá city či vnitřními pohnutkami jejich aktérů. Oblíbeným prostředkem je také litotes: nic se nepřikrášluje, nezveličuje a nijak bohatě nelíčí řadami přídavných jmen, pokud to nehraje skutečně podstatnou roli pro pochopení děje - věci nejsou krásné, nádherné, skvělé ani úžasné; naopak se různé vlastnosti opisují spíše svým opakem a různě zmenšují - o ošklivém se řekne, že nebyl zrovna hezký napohled, apod.

Islanďan ustojí cokoliv

Dalším dědictvím už od dob osídlení je banální skutečnost, že Islanďan ustojí prakticky cokoliv a nic ho nevuyvede z míry: zemětřesení, výbuch sopky ani finanční krize či kolaps.