Historie

Zde najdete zjednodušený přehled, potřebný pro pochopení současné islandské mentality, společenské situace a politiky. Podrobnosti naleznete v knize Dějiny Islandu (Helena Kadečková: Dějiny Islandu, edice: Dějiny států, Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-7106-408-4)

Osídlení Islandu a "věk ság"

O osídlení Islandu na konci devátého století máme poměrně podrobné zprávy díky Knize o záboru země (Landnámabók) a Knize o Islanďanech (Íslendingabók), o nichž se soudí, že jsou relativně věrným zdrojem faktografických informací. Kniha o záboru země vyjmenovává všech asi 400 rodin, které osídlily Island, a zmiňuje i odkud na ostrov připluly, kdo byli jejich předci a kdo jejich významní potomkové. Mnohem spornější je už obsah Ság o Islanďanech, které líčí klíčové události (povětšinou spory sedláků) v několika následujících stoletích. Obojí má ovšem zcela zásadní vyznam pro pochopení islandské národní identity a celé následující historie.

Před osídlením Islandu Seveřany na ostrově údajně pobývali křesťanští poustevníci z Irska (tzv. papar, viz názvy míst jako např. Papey), kteří však údajně před staroseverskými pohany v panice prchli. Historici ani archeologové však podrobnosti takových událostí nemohou potvrdit.

Název ostrova, Ís-land nebo-li Ledová země, se tradičně připisuje jednomu z prvních vikingů, kteří se k ostrovu se svou výpravou zatoulali a byli zde nuceni nedobrovolně přečkat krutou zimu. Za prvního osadníka se považuje Ingólfr Arnarson, který se usadil na místě dnešního Reykjavíku, a jehož sochu lze ve městě najít, stejně jako řadu dalších po něm pojmenovaných míst. Archeologické nálezy dataci prvního osídlení Reykjavíku dokládají - na místě dobových vykopávek je dnes podzemní muzeum, kde jsou základy původní usedlosti k vidění. Tato událost se datuje přibližně do let 870-874, tedy zhruba přesně do období, kdy bylo Norsko sjednoceno pod vládu svého prvního krále Haralda Krásnovlasého. Vzhledem k tomu, že většina kolonizátorů pocházela právě z oblasti západního Norska, je celkem pochopitelné, že chronologicky následující příběhy Ság o Islanďanech stylizují osadníky do rolí svobodomyslných sedláků, kteří se vzbouřili proti "totalitnímu" feudálnímu režimu a raději opustili svou vlast, než aby se vládě jednoho krále podrobili. Zlí jazykové ovšem mluví spíše jedovatě o "kriminálnících a psancích, kteří uprchli před právem a zákonem". Pravda bude nejspíš - jako vždycky - někde mezi oběma interpretacemi.

Seveřané ovšem ostrov často neosídlili přímo, ale přes další ostrovy v Atlantiku (Faerské, Shetlandy, Orkneje či další britské ostrovy a Irsko). Z těchto ostrovů si zřejmě přivezli své manželky i množství otroků. To je nejspíš důvodem, proč současná genetika objevila v genech Islanďanů velký podíl keltského genetického materiálu - a to především u žen, kde velmi výrazně převažuje nad podílem staroseverským.