Islandština

Oficiálními úředními jazyky Islandu jsou Islandština a islandský znakový jazyk neslyšících (v tomto směru má Island zajisté jedno ze světových prvenství). Na ostrově se však obvykle bez problémů domluvíte anglicky (odolnost vůči výraznému islandskému akcentu je často potřebná), snad jen s výjimkou nejstarší generace. Znalost dánštiny či jiného skandinávského jazyka je sice součástí povinného vzdělání,ale spoléhat se na ni nedá - zvláště u dánštiny je běžným jevem vnitřní odpor domorodců, zjevně pramenící z několika staletí mocenské nadvlády Dánska nad Islandem. Schopnost aktivněji komunikovat "skandinávštinou" (z hlediska ostrovanů jsou skandinávské jazyky jen různé dialekty jednoho jazyka) se tak omezuje spíše na ty, kteří v těchto zemích dlouhodoběji studovali či pracovali.

Islandština je severogermánský jazyk, který se vyvinul ze západní větve staroseverštiny (tzv. Norröna), tedy jazyka původních kolonizátorů Islandu, pocházejících povětšinou ze západního Norska. O Islandštině se s oblibou traduje, že se zachovala v původní formě jazyka vikingů a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság. Pravda je pochopitelně o něco složitější, nicméně je fakt, že současní ostrované jsou schopni celkem obstojně rozumět původnímu textu rukopisů, pokud se alespoň trochu normalizuje do podoby dnešního pravopisu (středověk pochopitelně žádný jednotný pravopis neznal).

Nejvýraznějším rysem moderní islandštiny je téměř zcela zachovalá morfologie staroseverštiny: podstatná a přídavná jména se skloňují téměř identicky ve čtyřech pádech, dvou číslech a třech rodech, a to (až na výjimky) se stejnými koncovkami; zájmena ztratila pouze tvary duálu; slovesa si taktéž zachovala téměř celou konjugaci ve třech osobách, dvou číslech a třech způsobech. Islandština se tak mnohem více blíží staré angličtině či němčině, než ke kterémukoliv současnému germánskému jazyku (s výjimkou faerštiny). K drobným změnám došlo v syntaxi a posunuly se také výrazně významy celé řady slov - ani jedno však výrazně nebrání možnosti porozumění starým textům současnými mluvčími a je jen otázkou zvyku. K největším změnám došlo ve výslovnosti: zde se islandština od středověku změnila mnohem výrazněji než pevninské skandinávské jazyky - délka samohlásek se změnila (stejně jako téměř ve všech germánských jazycích) z lexikální na poziční, tedy závislé na přízvuku, a původní dlouhé samohlásky se často změnily v dvojhlásky.