Islandština

Oficiálními úředními jazyky Islandu jsou Islandština a islandský znakový jazyk neslyšících (v tomto směru má Island zajisté jedno ze světových prvenství). Na ostrově se však obvykle bez problémů domluvíte anglicky (odolnost vůči výraznému islandskému akcentu je často potřebná), snad jen s výjimkou nejstarší generace. Znalost dánštiny či jiného skandinávského jazyka je sice součástí povinného vzdělání,ale spoléhat se na ni nedá - zvláště u dánštiny je běžným jevem vnitřní odpor domorodců, zjevně pramenící z několika staletí mocenské nadvlády Dánska nad Islandem. Schopnost aktivněji komunikovat "skandinávštinou" (z hlediska ostrovanů jsou skandinávské jazyky jen různé dialekty jednoho jazyka) se tak omezuje spíše na ty, kteří v těchto zemích dlouhodoběji studovali či pracovali.

Islandština je severogermánský jazyk, který se vyvinul ze západní větve staroseverských dialektů (tzv. norröna či norrønt), tedy jazyka původních kolonizátorů Islandu, pocházejících povětšinou ze západního Norska. Dnes se obvykle spojuje hlavně se sousední faerštinou do větve tzv. ostrovních severogermánských jazyků, lišících se významně od současných kontinentálních Skandinávských jazyků.

O islandštině se s oblibou traduje, že se zachovala v původní formě jazyka vikingů a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság. Pravda je pochopitelně o něco složitější, nicméně je fakt, že současní ostrované jsou schopni celkem obstojně rozumět původnímu textu rukopisů, pokud se alespoň trochu normalizuje do podoby dnešního pravopisu (středověk pochopitelně žádný jednotný pravopis neznal).

Nejvýraznějším rysem moderní islandštiny je téměř zcela zachovalá morfologie staroseverštiny: podstatná a přídavná jména se skloňují ve čtyřech pádech, dvou číslech a třech rodech, a to (až na výjimky) se stejnými koncovkami jako za dob vikingů; zájmena ztratila pouze tvary duálu; slovesa si taktéž zachovala téměř celou konjugaci ve třech osobách, dvou číslech a třech způsobech. Islandština se tak mnohem více blíží staré angličtině či němčině, než ke kterémukoliv současnému germánskému jazyku (s výjimkou faerštiny). K drobným změnám došlo v syntaxi a posunuly se také výrazně významy celé řady slov - ani jedno však výrazně nebrání možnosti porozumění starým textům současnými mluvčími a je jen otázkou zvyku. K největším změnám došlo ve výslovnosti: zde se islandština od středověku změnila mnohem výrazněji než pevninské skandinávské jazyky - délka samohlásek se změnila (stejně jako téměř ve všech germánských jazycích) z lexikální na poziční, tedy závislé na přízvuku, a původní dlouhé samohlásky se často změnily v dvojhlásky. K výrazným změnám ovšem došlo také u výslovnosti souhlásek a zvláště jejich kombinací.

Písmo

Islandština používá běžné znaky latinky. Navíc přidává znaky á, é, í, ý, ó, ú, ö, æ, þ (velké Þ) a ð (velké Ð). Čárka nad samohláskou v moderní islandštině neznačí délku (jak tomu je v češtině), ale jedná se o zcela jiné hlásky (jako u českého háčku). Stejně jako v češtině ale není rozdílu mezi výslovností i a y - oba znaky jsou i zde jen reliktem historického pravopisu.

Znak þ má kořeny ještě v runovém písmu a není-li k dispozici, přepisuje se v češtině jako 't' (případně jako 'th'). Znak ð se do islandštiny dostal nejspíš ze staré angličtiny a není-li k dispozici, přepisuje se v češtině prostě jako 'd' (v německém prostředí se objevuje též přepis 'dh'). Tento znak se často chybně zaměňuje s jihoslovanským znakem 'đ' (velké písmeno navíc vypadá prakticky identicky s islandským 'Ð')

Výslovnost moderní islandštiny

Přízvuk je vždy na první slabice slova. Pokud je slovo složené, je vedlejší přízvuk na první slabice každé komponenty.

Samohlásky

Dlouhé jsou samohlásky ve slabikách, které jsou přízvučné a otevřené - tj. ty, kde za samohláskou nenásleduje více souhlásek. V přízvučných slabikách, kde za samohláskou následuje více souhlásek, je samohláska krátká. Výjimkou jsou kombinace p, t, k, s + v, j, r, které se chovají jako jedna souhláska a samohlásky před nimi proto zůstávají dlouhé (Esja, akrar, hetja).

• a - české [a]
• á - dvojhláska [au]
• e - české otevřené [e]
• é - dvojhláska [ie]/[je] (tedy podobně jako české "ě")
• æ - dvojhláska [ai]
• i - české [i]; i pokud je dlouhé, vyslovuje se stále otevřeně jako "pražské" [i] v "To neviiim" nebo "No prosiiim!"
• í - zavřené "í"; i pokud je krátké, zůstává zavřené jako moravské [i]
• o - české otevřené [o]
• ó - dvojhláska [ou]
• ö - německé (přehlasované) "ö" (či francouzské "oe")
• u - německé (přehlasované) "ü" (či francouzské "u")
• ú - české [u]
• y - vyslovuje se stejně jako islandské i
• ý - vyslovuje se stejně jako islandské í

Kombinace samohlásek

• au - jako "öü" (zjednodušeně [öj])
• a před ng/nk - jako islandské 'á' (tedy české [au])
• e před ng/nk a gi/gj - jako 'ei'
• i/y před ng/nk a gi - jako zavřené 'í' (moravské [i])
• ö před ng/nk a gi - jako 'öü' (zjednodušeně [öj])
• u před ng/nk - jako 'ú' (české [u])
• u před gi - jako "üi"
• a před gi - jako "ai"
• o před gi - jako "oi"

Souhlásky

• b - přibližně české [p]
• c - v islandských slovech neexistuje, vyslovuje se obvykle jako "k" nebo islandské "s"
• d - přibližně české [t]
• f - v neznělém kontextu jako [f], ale mezi samohláskami či znělými souhláskami jako [v]
• g - podle kontextu, viz níže...
• h - neznělé dyšné ("šeptané") [h], nikoliv jako znělé české "h"! (pozor na kombinace!)
• j - jako české [j], ale pozor na kombinace!
• k - jako české "k", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [k^h] (většinou), v kombinacích "kj/ki" palatálně jako [k_j^h]
• l - měkčí [l]
• m - české [m] (většinou)
• n - české [n] (většinou), stejně jako v češtině se vyslovuje velárně před "k/g"
• p - jako české "p", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [p^h]
• q - v islandských slovech neexistuje, vyslovuje se běžně jako "k"
• r - jako české [r]
• s - mezi českým "s" a "š"
• t - jako české "t", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [t^h]
• v - jako české [v]
• w - v islandských slovech se nevyskytuje, vyslovuje se jako běžné "v"
• x - jako české "chs" [v řeči mládeže též "ks"]
• z - od roku 1974 se v islandštině oficiálně nepoužívá, vyslovuje se dnes stejně jako "s"
• þ - jako anglické 'th' ve slově 'think'
• ð - jako anglické 'th' ve slově 'this'

Písmeno "g" značí v islandštině různé hlásky. Běžná výslovnost mezi samohláskami či znělými souhláskami má podobu znělé velární frikativy, jakou Češi nevědomě vysluvují v rychlé řeči v kombinacích jako "abychbyl" namísto běžného "ch", není ovšem tak šumivé. Mezi "á/ó/ú" a "a/u" se nevyslovuje prakticky vůbec. Na začátku slova se vyslovuje jako "k" nebo jako "k_j" (v kombinacích "gj/gi-"). Další kombinace budou popsány níže.

Kombinace souhlásek

• -pt/ppt- - jako "ft" (skipta)
• -ft- - jako "pt" (Skaftafell)
• -kt/kkt- - jako české "cht" (rakta)
• -gt/ggt- - jako české "cht" (hægt)
• -gi/gj- po samohlásce - jako "ji" (Egilstaðir, lygi, segja)
• -gl/gn- - jako "kl/kn" (logn, sigla)
• -fl/fn- - jako "pl/pn" (na konci slova neznělá laterální/nosová plozíva, netvoří vlastní slabiku!) (Keflavík, afl, Höfn, sofna)"
• -fnd(-) a -fnt(-) - jako "md" se znělým, resp. neznělým "m" (hefnd, nefnt)
• hj- (též h před é) - neznělá palatální frikativa (neznělé "j", napůl mezi českým "ch" a "š")
• hr-/hl-/hn- - neznělé (jakoby "šeptané") "r/l/n"
• ð/r/l/n/m před neznělými samohláskami (p/t/k/s/f) - ztrácejí znělost (jako "šeptané") (iðka, orka, sulta, vanta, lampi)
• pp/tt/kk - jako "hp/ht/hk" (s neznělým (dyšným) "h"!) (pappi ,gott, ekki)
• pl/tl/kl - jako "hpl/htl/hkl" (s neznělým (dyšným) "h"!) (epli, fatlaður, miklir, ætla)
• pn/tn/kn - jako "hpn/htn/hkn" (s neznělým (dyšným) "h"!) (opna, vatn, sakna, Vopnafjörður)
• hv- - jako "kv" (hver, hvað, Hveragerði)
• -ll(-) - jako "tl" (na konci slova neznělá laterální plozíva, netvoří vlastní slabiku!) (jökull, Egill, Hella)" (neplatí v cizích slovech a přezdívkách: mylla, ball, galla, Palli, Kalli, Villi, Alli, Kolla, Gulla atd.; neplatí též pokud následuje "t/d")
• -bb/dd/gg/ll/nn/mm/ss/rr- - není-li zde popsáno jinak, pak jako dlouhé samohlásky [p:/t:/k:/l:/n:/m:] (Baddi, Sigga, ball, minni, eynni, Gunnar, fimm, blessaður, pirraður)
• -rl- - jako "rtl" (v rychlé řeči a u nejfrekventovanějších slov jen jako "tl") (varla, karl, kerling, perla) (pokud nenásleduje "t/d")
• -rn- - jako "rtn" (v rychlé řeči a u nejfrekventovanějších slov jen jako "tn") (Árni, hérna, þarna, barn) (pokud nenásleduje "t/d")
• -nn- po ey/ei/au/æ/á/é/í/ý/ó/ú (tedy po dvojhláskách a jiných samohl. s čárkou) - jako "tn" (na konci slova neznělá nosová plozíva, netvoří vlastní slabiku!) (einn, seinna, brúnn, fínn, grænn) (výjimku tvoří určitý člen dativu feminin "-nni", který se vyslovuje vždy normálně jako [n:i]; neplatí též pokud následuje "t/d")
• -sl/sn- - jako "stl/stn" (snúa, asni, slá, slátur, gæsla, Gísli)

Zmíněná pravidla se nevztahují na hranice různých slov ve složených slovech! Při kombinaci tří (či více) konsonant dochází k dalším "výpadkům" výslovnosti (obvykle prostřední samohlásky). V souvislé řeči mohou vypadávat další hlásky.