Islanďané

Ačkoliv jakákoliv generalizace je vždy značně zavádějící, není od věci se seznámit s některými obecnými principy, kterými se jistá společnost řídí. V případě nepočetné islandské společnosti to platí dvojnásob.

Individualismus a nezávislost vs. módní trendy

Individualismus a touha po absolutní nezávislosti jsou základem islandské identity a vyplývají už z toho, jak a kým byl Island před více než tisíci lety osídlen (viz sekce Historie). Říká se, že Island má na 300 tisíc králů (tedy stejně jako obyvatel) a je to velmi symbolické rčení. Na Islandu se opravdu respektuje každý jedinec a jeho osobní odchylky či zvláštnosti. I když se budete v Reykjavíku procházet po hlavní třídě oblečen v jakkoliv extravagantním oblečení či převleku, patrně tím nevzbudíte nijak zvlášť neobvyklou pozornost (tedy u domorodců, turisté si vás jistě vyfotí...).

Potřeba nezávislosti je také hlavním hnacím motorem všech podstatných rozhodnutí. V extrémní podobě ji karikuje Halldór Laxness ve svém románu "Svobodný lid" - ač na první pohled tragédie, ve skutečnosti se jedná o příklad islandského černého humoru namířeného proti Islanďanům samotným: Islanďan ve jménu nezávislosti obětuje klidně i svůj život i životy svých nejbližších. Nezávilost za jakoukoliv cenu. Je to skutečně nezávislost nebo jen morbidní iluze? Stejný motiv hraje hlavní roli třeba ve sporu Islanďanů se zbytkem světa ohledně lovu velryb: nejde o to, jestli Islanďané chtějí a budou lovit velryby, jde hlavně o to, že JIM nikdo cizí nebude diktovat, co smějí a nesmějí dělat! A pokud mají pocit, že jim někdo něco diktuje, budou natruc dělat pravý opak - i kdyby o to vlastně nijak zvlášť nestáli.

Přes to všechno Islanďané podivuhodně spontánně propadají různým trendům a módám, které se naopak šíří nečekaně stádním způsobem. Už od padesátých let se sem přenáší móda a různé módní výstřelky z Ameriky. Oblíbeným citátem je výrok nacistického velvyslance z doby druhé světové války, který znechuceně prohlásil, že Islanďané nejsou žádným árijským vzorem vikingů, nýbrž že třeba místní ženy a dívky jsou jen karikaturami holywoodských hvězdiček - a s muži to není o moc lepší. Je fakt, že takové sklony lze na Islandu pozorovat prakticky dodnes. Jakákoliv móda či módní výstřelek se projeví nejdříve u prepubertální mládeže, do roka se rozšíří na celou mladou generaci, a do dalšího roku se rozmůže prakticky po celé islandské populaci všeho věku.

A tak na Islandu potkáte zdánlivě nezávislá individua vesměs velmi podezřele podobného vzhledu. Muži s dlouhými vlasy jsou snad ještě vzácnějším zjevem než krátkovlasé ženy. Zato délce vousů se meze nekladou. Jakékoliv další retro-prvky jsou také typické. Ale za rok či dva tomu může být zase úplně jinak.

Rovnostářství

Z výše uvedené posedlosti individualismem a nezávislostí a z historie vyplývá i související smysl pro rovnostářství. Každý Islanďan je svým vlastním králem, a nikdo mu to nesebere. I funkce prezidenta je spíš takovou rolí kašpárka pro cizince, o kterou vlastně nikdo moc nestojí, a proto, když už se najde někdo, kdo by se jí ujal, udrží se obvykle v úřadě po dobu celých 16 let, což je maximum, které zákon povoluje. Naštěstí se přesto (či právě proto?) Islanďanům daří mít v této roli (na rozdíl od ČR) osobnosti skutečně vzdělané, inteligentní, rozumné a na úrovni.

Islanďané si všichni navzájem tykají a to bez ohledu na funkci či postavení. Nikoho neohromíte tím, že se znáte s někým... "důležitým". Pro Islanďana jsou všichni stejně důležití. Pokud si chcete hrát na něco extra, vzbudíte tím leda soucitný posměch. I když oni dobře vědí, že v jiných zemích fungují principy jiné, je to jen důkaz směšnosti vaší vlastní kultury a země - oni jsou Islanďané a jejich rovnostářství je jen důkazem vyšší vyspělosti oproti vaší zaostalé zemi, kde si pořád hrajete na jakési "stavy". Island přece už vznikl bez této trapné iluze a dodnes se pyšní (byť ne zcela oprávněně) "nejstarší demokracií" na světě.

City a sentiment se nenosí, zato emocím se meze nekladou

Islanďané obvykle nijak zvlášť neprojevují své city. Stejně tak jakýkoliv sentiment či nostalgie jsou zde maximálně terčem posměchu a vtipů. Když budete vyprávět srdceryvné příběhy či strasti kohokoliv, byť třeba ze skutečně neštastných krajů, dočkáte se od Islanďana maximálně lakonické odpovědi typu "Ale ne, vážně?" s tak cynickým tónem, jaký používá třeba když mu jeho dětský potomek ze záchoda nadšeně oznamuje "Tati, já kadím". Na Islandu se prostě konstatují fakta. A pocity mezi fanta prostě nepatří.

Zato emoce se na Islandu projevují otevřeně, a to dost často i bez pomoci alkoholu. Zlost či vztek se ventilují třeba značně agresivně a přitom se nečeká, že je druhá strana bude brát nějak zvlášť osobně. Když mě něco nebo někdo štve, tak mu to dám najevo a zařvu si - ale nepředpokládá se, že dotyčný se nějak dlouhodobě urazí nebo že se tím nějak trvale poškodí vztah. Emoce se prostě ventilují a když to přejde, tak to přejde. Islanďané nejsou citlivky a jen tak něco je nerozhodí a jejich názory či vztahy přece nezmění.

Svědectvím o tom, že v tomto směru se na Islandu od doby osídlení moc nezměnilo jsou islandské rodové ságy. V nich se suše konstatují fakta - nikdo se nezabývá city či vnitřními pohnutkami jejich aktérů. Oblíbeným prostředkem je také litotes: nic se nepřikrášluje, nezveličuje a nijak bohatě nelíčí řadami přídavných jmen, pokud to nehraje skutečně podstatnou roli pro pochopení děje - věci nejsou krásné, nádherné, skvělé ani úžasné; naopak se různé vlastnosti opisují spíše svým opakem a různě zmenšují - o ošklivém se řekne, že nebyl zrovna hezký napohled apod.

Stručnost vyjadřování se projevuje i v jazyce, kde vycpávkové "jæja" (tedy jakési "jojo") může u starší generace tvořit i většinu "diskuse" - tedy náplň jinak trapného ticha, které nevyhnutelně nastane, když se vyčerpá veškerá nezávazná konverzace (typicky o počasí, situaci domácí zvěře apod.).

Přímočarost vs. upřímnost

Výše uvedená přímost v projevu emocí však neimplikuje nutně upřímnost ve vyjadřování hlubších pocitů či předsudků. Naopak - to patří do sféry přísně privátních citů. Takže Islanďan obvykle neprojevuje přímo své předsudky, které vůči Čechům bude mít - stejně jako vůči Polákům, Bulharům, Rumunům, Ukrajincům či Rusům - prostě "východoevropanům". Jistá etiketa tu přeci jen (až na výjimky jako je svérázný majitel kempu v Höfnu) panuje.

Islanďan ustojí cokoliv

Dalším dědictvím už od dob osídlení je banální skutečnost, že Islanďan ustojí prakticky cokoliv a nic ho nevyvede z míry: zemětřesení, výbuch sopky ani finanční krize či kolaps. Na takové události se reaguje prostě pragmaticky a s klidem - co je třeba udělat, to se udělá a zbytkem se nikdo nezabývá. Islanďana jen tak něco nepřekvapí, a i kdyby ano, tak to nedá většinou nijak zvlášť najevo (snad jen lakonickým jakobylhostejným komentářem). Ostatně na Islandu jsou na nečekané události zvyklí - přírodní i společenské zlomy tu po celá staletí byly na denním pořádku. Na Islandu vlastně nic není skutečně nečekané.

Dalším efektem tohoto postoje je podivuhodná (až sebevražedná) odvaha mnohých Islanďanů. Celkem bez problémů se pouštějí do vysoce riskantních podniků, ať už jde o vrtání geotermálních vrtů, které mohou skončit explozí, nebo o rizikové finanční hazardní hry bankéřů a investorů, které skončily kolapsem v roce 2008. Zlí jazykové si také šeptají, že pro Islanďany není problém prát špinavé peníze z východu. Inu, když někdo žije po tisíc let na úpatí sopky, nezabývá se tak moc tím, co všechno se může stát - protože ví, že stát se může kdykoliv cokoliv a on s tím stejně nic neudělá. Carpe diem!

Obsese rodokmeny a smysl pro rodinu

Už britská skupina komiků Monty Python si dělala legraci z islandské obsese rodokmenem každého hrdiny ve starých rodových ságách. Tato obsese se svým způsobem zachovala dodnes a v rámci nepočetných obyvatel ostrova je skutečně reálně udržitelná. Jejím počátkem je dochovaná "Kniha o záboru země", která detailně líčí každou rodinu, která v době osídlení na ostrov připlula: je zachyceno odkud pocházeli, jakou část země na Islandu zabrali a jací významní potomci z jejich rodu pocházejí. Od té doby také Islanďané své rodokmeny evidují a dodnes jsou schopni v databázích dohledat svůj původ až k prvním osídlencům ostrova.

Nejmodernějším a nejcennějším výdobytkem této skutečnosti je projekt společnosti DeCode mapující genetický kód Islanďanů a jejich původu, který tak umožňuje zkoumat detailně jak se jednotlivé geny dědí a kombinují. Tento vědecky významný přínos nevelké a jasně ohraničené komunity je ovšem také terčem etických diskusí a kritiky, jaká se projevuje například v detektivním příběhu "Severní blata" Arnalda Indriðasona, zfilmovaném pod stejným názvem režisérem Baltasarem Kormákem.

Smysl pro rodinu nicméně funguje v islandské společnosti dodnes. Rodiny drží při sobě (i když v podstatě je dnes každý Islanďan spřízněn s každým) a řada z nich pořádá pravidelná (třeba i každoroční) rodinná setkání, kde se sejde třeba i několik stovek potomků jedné rodiny. Dnes už počet potomků klesá, ale ještě v generacích dnešních rodičů a prarodičů není neobvyklé mít 5-8 sourozenců. Soustředění moci v rukou několika málo rodin bylo ostatně příčinou občanské války a následného pádu islandské nezávislosti ve 13. století, a říká se, že i dnes je vláda nad zemí (bez ohledu na krizi) prakticky v rukou dvou rodin.