Islandština

Oficiálními úředními jazyky Islandu jsou Islandština a islandský znakový jazyk neslyšících (v tomto směru má Island zajisté jedno ze světových prvenství). Na ostrově se však obvykle bez problémů domluvíte anglicky (odolnost vůči výraznému islandskému akcentu je často potřebná), snad jen s výjimkou nejstarší generace. Znalost dánštiny či jiného skandinávského jazyka je sice součástí povinného vzdělání,ale spoléhat se na ni nedá - zvláště u dánštiny je běžným jevem vnitřní odpor domorodců, zjevně pramenící z několika staletí mocenské nadvlády Dánska nad Islandem. Schopnost aktivněji komunikovat "skandinávštinou" (z hlediska ostrovanů jsou skandinávské jazyky jen různé dialekty jednoho jazyka) se tak omezuje spíše na ty, kteří v těchto zemích dlouhodoběji studovali či pracovali.

Islandština je severogermánský jazyk, který se vyvinul ze západní větve staroseverských dialektů (tzv. norröna či norrønt), tedy jazyka původních kolonizátorů Islandu, pocházejících povětšinou ze západního Norska. Dnes se obvykle spojuje hlavně se sousední faerštinou do větve tzv. ostrovních severogermánských jazyků, lišících se významně od současných kontinentálních skandinávských jazyků.

O islandštině se s oblibou traduje, že se zachovala v původní formě jazyka vikingů a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság. Pravda je pochopitelně o něco složitější, nicméně je fakt, že současní ostrované jsou schopni celkem obstojně rozumět původnímu textu rukopisů, pokud se alespoň trochu normalizuje do podoby dnešního pravopisu (středověk pochopitelně žádný jednotný pravopis neznal).

Nejvýraznějším rysem moderní islandštiny je téměř zcela zachovalá morfologie staroseverštiny: podstatná a přídavná jména se skloňují ve čtyřech pádech, dvou číslech a třech rodech, a to (až na výjimky) se stejnými koncovkami jako za dob vikingů; zájmena ztratila pouze tvary duálu; slovesa si taktéž zachovala téměř celou konjugaci ve třech osobách, dvou číslech a třech způsobech. Islandština se tak mnohem více blíží staré angličtině či němčině, než ke kterémukoliv současnému germánskému jazyku (s výjimkou faerštiny). K drobným změnám došlo v syntaxi a posunuly se také výrazně významy celé řady slov - ani jedno však výrazně nebrání možnosti porozumění starým textům současnými mluvčími a je jen otázkou zvyku. K největším změnám došlo ve výslovnosti: zde se islandština od středověku změnila mnohem výrazněji než pevninské skandinávské jazyky - délka samohlásek se změnila (stejně jako téměř ve všech germánských jazycích) z lexikální na poziční, tedy závislé na přízvuku, a původní dlouhé samohlásky se často změnily v dvojhlásky (na rozdíl od kontinentálních skandinávských zemí). K výrazným změnám ovšem došlo také u výslovnosti souhlásek a zvláště jejich kombinací.

Písmo

Islandština používá běžné znaky latinky. Navíc přidává znaky á, é, í, ý, ó, ú, ö, æ, þ (velké Þ) a ð (velké Ð). Čárka nad samohláskou v moderní islandštině neznačí délku (jak tomu je v češtině), ale jedná se o zcela jiné hlásky (jako u českého háčku). Stejně jako v češtině ale není rozdílu mezi výslovností i a y - oba znaky jsou i zde jen historickým reliktem pravopisu, neboť výslovnost obou hlásek splynula už před několika sty lety.

Znak þ má kořeny ještě v runovém písmu a není-li k dispozici, přepisuje se v češtině jako 't' (případně jako 'th'). Znak ð se do islandštiny dostal nejspíš ze staré angličtiny a není-li k dispozici, přepisuje se v češtině prostě jako 'd' (v německém prostředí se objevuje též přepis 'dh'). Tento znak se často chybně zaměňuje s jihoslovanským znakem 'đ' (velké písmeno navíc vypadá prakticky identicky s islandským 'Ð')

Islandská jména a názvy

Islanďané, na rozdíl od většiny Evropanů a možná i většiny ostatních obyvatel planety, dodnes nemají (většinou) u nás zcela běžná rodová příjmení. Výjimkou jsou jen potomci smíšených rodin s přistěhovalci (obvykle Skandinávci) nebo potomci slavných osobností, které si vytvořily umělecké pseudonymy, které pak rodina hrdině dál udržuje. Islanďané se dodnes oslovují výhradně svými křestními jmény (obvykle mají pro jistotu dvě, protože výběr není až tak široký) a podle křestních jmen řadí třeba i své telefonní seznamy. Pokud ani to nestačí, používají dodnes jako poslední "jméno" patronymický tvar, odvozený od křestního jména svého otce (a nikoliv rodiny; nicméně v moderní době je v oblibě používat i křestní jméno matky). Tyto patronymické tvary jsou složeninou genitivu ("druhého pádu") křestního jména otce a slov "son" (tedy "syn") nebo "dóttir" (tedy "dcera"). Jméno "Gunnarsson" tedy neznamená nic jiného, než že dotyčný je synem nějakého Gunnara, a "Gunnarsdóttir" značí dceru jakéhosi Gunnara. Vzhledem k tomu, že otec ženy se nezmění ani po jejím sňatku, nezmění se po sňatku ani její otcovské "pří-jmí". Stejně tak děti dostávají svá "pří-jmí" odvozená od vlatsního otce, a nikoliv od dědečka či kohokoliv jiného. Tím pádem ovšem jednotliví členové rodiny nemají žádné společné příjmení - ani manželé, ani jejich děti, pokud nepočítáme fakt, že všichni synové každého "Gunnara" budou na jako poslední část jména nosit "pří-jmí" Gunnarsson a všechny jeho dcery Gunnarsdóttir. Křestní jméno (či obě jména) se pak používá i když se o nějaké osobě mluví opakovaně v novinovém článku - jen proprvé je obvykle uvedeno "celé jméno". Tituly se dnes už prakticky nepoužívají, leda jako dovětek (apozice) celého jména při jeho prvním zmínění ve formálním textu.

Další zvláštností islandštiny je připojování koncovky i v prvním pádě jmen (nominativu). V praxi se to týká především mužského rodu a koncovky "-ur", která zcela odpovídá latinské koncovce "-us" (analogické "-um" ve středním rodě). To platí i pro vlastní jména, takže jméno "Guðmundur" má ve skutečnosti přirozenou základní podobu "Guðmund", od níž se koncovkami odvozují i další pády - tedy, stejně jako chodíme do "muze-a" (a nikoliv "muzeum-u") a obvykle mluvíme o "dat-u" (a nikoliv "datum-u", ač zde se už poměry v češtině mění...), měli bychom mluvit o "Gudmund-ovi" a nikoliv o "Gudmundur-ovi". Samozřejmě existují i výjimky: jméno obce Kirkjubæjarklaustur je středního rodu a "klaustur" je zde importem z latiny, stejně jako české slovo "klášter". V tomto případě tedy "-ur" není koncovka, ale součást kmene, takže lze zcela přirozeně mluvit i Kirkjubæjarklaustur-u. Ještě větším oříškem jsou však pro češtinu jména, která jsou už v množném čísle. Obvykle jsou zakončená na "-ar" nebo "-ir", ale nelze vyloučit ani další variantu víceznačné koncovky "-ur". Jména končící na "-staðir" tak znamenají doslova prostě "místa" (náležející nějakému sedlákovi za dob osídlení Islandu), "skógar" znamená "lesy". Tím pádem můžeme v češtině stejně dobře mluvit o "Egilsstað-ech" jako o "Egilsstaðir-ech" nebo prostě o "Egilsstaðir" - spojení "o Egilstaðir-u" je pak vlastně nejabsurdnější, byť pro člověka bez vhledu do islandského jazyka asi nejpřirozenější.

Bližší detaily problematiky zacházení s islandskými jmény a názvy v češtině jsou rozebrány a vysvětleny v článku O islandských jménech v češtině.

Názvy míst

Islandská místní jména mají obvykle původ už v době osídlení a od té doby nebyla nijak zkomolena (jak je zvykem jinde v Evropě) - prošla pouze stejným vývojem jako celá Islandština, takže se změnil pouze pravopis či výjimečně jejich skloňování. Díky tomu jsou dodnes i celkem dobře "průhledná". V mnoha případech se jedná prostě o jména odvozená od prvních severských osadníků (např. Egils-staðir, dosl. "Egilova místa", tedy "Egilova osada"), jindy vzešla z nějakého svého typického rysu (např. Ísa-fjörður, dosl. "fjord ledů"). Ke mnoha místům se dokonce váží konkrétní příběhy ze staroislandských ság, které vysvětlují, jak daný název vznikl. To se týká například ostrovů Vestmanna-eyjar, které údajně získaly své jméno podle "Mužů ze západu" (vest-menn, gen. vest-manna), tedy obvyklého označení Irů, které si staří Seveřané nezřídka přivezli na Island jako otroky, a kteří se - v tomto případě - vzbouřili proti svému pánovi, uprchli a právě na těchto ostrovech pak byli nalezeni skupinou přátel (a tedy mstitelů) jejich bývalého pána (lze si domyslet, jak to s nimi dopadlo). Podobně lze na Islandu nalézt řadu míst pojmenovanou podle jediných údajných "původních" (rozuměj: před osídlením starými seveřany) obyvatel Islandu, irských poustevníků, zvaných "papar" (např. ostrov Pap-ey).

Pro snazší rozluštění islandských místních jmen zde uvádíme slovníček nejběžnějších zeměpisných či jiných běžných pojmů, které se obvykle objevují jako některá část složených místních jmen na Islandu. Pokud se často vyskytují i v nějakém jiném tvaru (typicky v genitivu nebo množném čísle), uvádíme zde pro jistotu i tyto tvary. Podrobnosti o běžných změnách tvarů v genitivu a mn. čísle jsou uvedeny níže.

• staður (gen. staðar, mn.č. staðir) - osada, dosl. "místo" (ano, jména jako "staðar-staður" jsou opravdu jistým vrcholem banality...)
• á (gen. i mn.č. ár) - řeka (např.: Hvít-á - bílá řeka; Jökuls-á - ledovcová řeka)
• fjall (mn.č. fjöll) nebo fell - hora
• ey nebo eyja (gen. i mn.č. eyjar) - ostrov
• fjörður (gen. fjarðar, mn.č. firðir) - fjord
• vík - zátoka, záliv (menší)
• vogur (gen. i mn.č. vogar) - zátoka (menší), zátočina
• flói - záliv (široký)
• höfn (gen. hafnar) - přístav
• hn(j)úkur - vrcholek, štít (hory)
• tindur (mn.č. tindar) - vrchol
• sandur - písek (písčiny)
• melur (mn.č. melar) - štěrkový břeh
• nes - mys
• jökull - ledovec
• lón - laguna
• heiði - náhorní planina, vysočina, vrchovina; vřesoviště
• völlur (gen. vallar, mn.č. vellir) - pláň, planina
• hver (gen. hverjar, mn.č. hverir) - horký pramen, vřídlo
• gígur (mn.č. gígar) - kráter i pseudokráter
• askja (gen. öskju, mn.č. öskjur) - kaldera
• hóll (gen. i mn.č. hólar) - návrší, vrch, kopec
• kambur - hřeben
• hólmur - ostrůvek
• kirkja (gen. kirkju) - kostel
• fjara (gen. fjöru) - pobřeží (pobřežní pruh mezi odlivem a přílivem)
• klaustur - klášter
• fljót - (mohutná) řeka (na Islandu též rozlévající se do jezerní šíře - např. Lagarfljót u Egilsstaðir)
• lækur (gen. lækjar, mn.č. lækir) - potok
• foss - vodopád
• borg (gen. borgar, mn.č. borgir) - opevněné místo, pevnost (osada, dnes: město), též podobně vypadající (strmý) skalní útvar
• laug (gen. i mn.č. laugar) - koupel; fakticky "bazén" / "koupaliště" (i přírodního původu); slovo "sund-laug" značí moderní plovárny
• sund - průliv, úžina (též "plavání", takže "sund(laug)" značí též (veřejnou) plovárnu, koupaliště)
• hvammur - dolina, žleb (zarostlý, travnatý)
• gjá - kaňon, rokle, strž
• gljúfur - soutěska, kaňon
• gil - rokle, soutěska
• hraun - láva, lávové pole
• háls - hřeben, hřebínek (protáhlý vršek)
• hryggur - hřbet
• skarð - průrva, soutěska
• sker - útes, skála
• klettur - útes, skála
• bakki - svah, břeh, okraj
• kollur - vrchol, vrch, temeno (hory)
• hæð (gen. hæðar, mn.č. hæðir) - návrší
• bær (gen. bæjar, mn.č. bæir) - statek, usedlost (též menší osada, obec); dnes také město či centrum většího města (Reykjavíku)
• hús - dům, obydlí, stavení
• kot - záhumenek, chalupa
• tún - louka, humno
• sel - salaš
• bjarg (mn.č. björg) - skála, útes
• berg - sklaní stěna, skalisko
• byrgi - přístřeší, chýše
• hamar (mn.č. hamrar) - skalní útes/stěna, sráz, skalisko (často ve svahu hor, na Islandu mají často podobu pásů, tvořících stupňovitý sráz hory)
• horn - roh
• hyrna - špička, štít ("Þrí-hyrningur" je víceméně "troj-rožec")
• bunga (gen. bungu, mn.č. bungur) - hřbet
• dyngja (gen. dyngju - hromada, kupa
• alda (gen. öldu, mn.č. öldur) - dosl. vlna, zvlnění, nerovnost
• múli (gen. múla, mn.č. múlaar) - podhůří
• holt - pahorek
• brún (nebo egg) - okraj, hrana
• viti - maják
• garður (gen. i mn.č. garðar) - hradba, val (též zahrada, park, sad)
• ós - ústí (řeky)
• vegur (gen. vegar, mn.č. vegir) - cesta, silnice
• ís - led (také zmrzlina)
• snjór nebo snær - sníh
• stapi - ostroh, mys
• súla (gen. súlu, mn.č. súlur) - sloup, pilíř (také mořský pták terej)
• hellir - jeskyně
• tangi či oddi - výběžek (země), ostroh
• vatn (mn.č. vötn) - jezero; voda (obecně)
• skagi - poloostrov, výběžek
• tjörn (gen. tjarnar) - rybník, jezírko
• dalur (mn.č. dalir) - údolí, dolina
• reykur (gen. reykjar, mn.č. reykir) - kouř, dým (typicky z horkých pramenů)
• strönd (gen. strandar, mn.č. strandir) - pobřeží, břeh, pláž
• lundur (gen. lundar, mn.č. lundir) - háj, lesík
• skógur (gen. i mn.č. skógar) - les
• eyri (gen. i mn.č. eyrar) - písčina, mělčina (často plochá, osídlená pevnina na břehu fjordu)
• mýri (gen. i mn.č. mýrar) - mokřina, močál, bažina, blata
• leir - jíl, bláto
• brekka - stráň, svah
• hlíð - svah, stráň, strana
• stræti - ulice (široká)
• gata (gen. götu, pl. götur) - ulice, ulička
• höfði - mys, výběžek
• land (mn.č. lönd) - země, pevnina (přen. i břeh); pozemek, půda
• steinn (mn.č. steinar) - kámen
• eldur - oheň
• hof - pův. místo (pohanské) svatyně
• mörk (gen. markar či merkur, mn.č. merkur) - les, háj
• slétta - rovina, planina
• drangi (mn.č. drangar) - skalní sloup, (osaměle stojící) skála
• krókur - roh, kout
• öræfi - pustina, divočina
• skriða (gen. skriðu) - sesuv
• vað - brod
• botn - dno, zakončení (ohbí fjordu apod.)
• djúp - hlubina, propast
• akur (mn.č. akrar) - pole
• björk (gen. bjarkar, mn.č. bjarkir) - bříza
• hverfi - oblast, čtvrť
• ból - pelech, brloh
• tröll - troll, obr

Některá slova jsou současně obecnými výrazy i vlastními jmény, např. örn (gen. arnar) znamená "orel", ale jedná se též o běžné mužské (křestní) jméno. Totéž platí např. o jménu Þór (T(h)ór), které vychází ze jména pohanského boha (např. "Þórs-höfn" či "Þórs-mörk"). Součástí názvů také mohou být světové strany: vestur - západ; austur - východ; norður - sever; suður - jih. Typický je také přívlastek značící proporce či barvu: langur - dlouhý; breiður - široký; djúpur - hluboký; hár - vysoký; flatur - plochý, rovný; blár - modrý; rauður - červený; grænn - zelený. Jména mohou vycházet i z názvů zvířat: álft - labuť; hrafn - krkavec; lundi - papuchalk; hestur - kůň; hross - oř (tj. kůň), selur - tuleň; kópur (gen. i mn.č. kópar) - tulení mládě; hvalur - velryba; hrútur - beran; sauð (gen. sauðar) - ovce; lamb - jehně; geit - koza; naut - býk; melrakki, refur či tó(f)a - liška (polární); grind(hvalur) - kulohlavec (druh velryb); úlfur - vlk; lax - losos. Přídavní jméno fagur (často ve tvaru fagri) znamená krásný, nádherný.

Pokud některé ze slov stojí jako (ne poslední) komponenta složeniny, stojí obvykle v genitivu (tj. "druhém pádu", jednotného či množného čísla). Genitiv množného čísla končí vždy na "-a". Genitiv jednotného čísla končí na "-s" u podstatných jmen středního a mužského rodu, příp. na "-ar" u ženského rodu (a některých slov mužského rodu). Jiné tvary jsou (pokud to má smysl) uvedeny explicitně. Podstatné ovšem je, že mužská pod. jm. končící na "-ur" tuto koncovku při skloňování ztrácejí!

Např. "álfta-fjörður" značí "fjord labutí", "snæ-kollur" nebo "snæ-fell" značí "sněžný vrchol/horu" (tedy "sněžku"), "kópa-vogur" značí "zátoku tuleních mláďat", "hellis-heiði" pak "pláň jeskyní", "eld-gjá" je "ohnivá soutěska", "Gríms-ey" je "Grímův ostrov", "Blönudu-ós" je "ústí" řeky "Blanda" (dosl. "smíšená"), "reykja-vík" je kouřová zátoka", "hvera-vellir" jsou "pláně horkých pramenů" atd.

Množné číslo končí většinou na "-ir" nebo "-ar" (výjimečně "-ur" nebo jinak, např. zcela bez koncovky u středního rodu). Při skloňování se mohou měnit i kořenové samohlásky dle fonetických pravidel přehlásky (viz gata či "nepravidelná" slova völlur nebo fjörður).

Pro bližší podrobnosti o skloňování a další varianty tvarů použijte slovník - např. internetový http://hvalur.org.

Tykání vs. vykání a zdvořilost obecně

Všichni Islanďané si dnes bezvýhradně tykají. Ačkoliv islandština historicky zná i jakési formální "vykání", to se už po řadu desetiletí nepoužívá ani v těch nejformálnějších a nejoficiálnějších situacích. Islandština se vůbec vyznačuje (na středoevropské poměry) značně neformální podobou komunikace, zproštěné i jakýchkoliv podmiňovacích tvarů i zdvořilostních komunikačních obratů typu "prosím", "rád bych", "přál bych si", "mohl byste" či "promiňte". Ze zdvořilostních frází se dnes používá prakticky pouze "děkuji" ("takk (fyrir)" a další, srdečnější varianty, např. "þakka þér (kærlega) fyrir"), "pardon/promiňte" ("afsakið") a případně výjimečně občas i "s dovolením" ("með leyfi"). V obchodě i restauraci se prostě objednává ("ég ætla að fá" - "vezmu si", či "ég vil fá" - "chci (si vzít)"). Zdvořilé otázky je možno tvořit "přiměřeným" způsobem: např. "můžeš mi pomoct" - "geturðu hjálpað mér". Větší míra pokusů o zdvořilost je současným Islanďanům nepřirozená a působí obvykle spíše komicky či archaicky.

Výslovnost moderní islandštiny

Přízvuk je vždy na první slabice slova. Pokud je slovo složené, je vedlejší přízvuk na první slabice každé komponenty.

Samohlásky

Dlouhé jsou samohlásky ve slabikách, které jsou přízvučné a otevřené - tj. ty, kde za samohláskou nenásleduje více souhlásek. V přízvučných slabikách, kde za samohláskou následuje více souhlásek, je samohláska krátká. Výjimkou jsou kombinace p, t, k, s + v, j, r, které se chovají jako jedna souhláska a samohlásky před nimi proto zůstávají dlouhé (Esja, akrar, hetja).

• a - české [a]
• á - dvojhláska [au]
• e - české otevřené [e]
• é - dvojhláska [ie]/[je] (tedy podobně jako české "ě")
• æ - dvojhláska [ai]
• i - české [i]; i pokud je dlouhé, vyslovuje se stále otevřeně jako "pražské" [i] v "To neviiim" nebo "No prosiiim!"
• í - zavřené "í"; i pokud je krátké, zůstává zavřené jako moravské [i]
• o - české otevřené [o]
• ó - dvojhláska [ou]
• ö - německé (přehlasované) "ö" (či francouzské "oe")
• u - německé (přehlasované) "ü" (či francouzské "u")
• ú - české [u]
• y - vyslovuje se stejně jako islandské i
• ý - vyslovuje se stejně jako islandské í

Kombinace samohlásek

• au - jako "öü" (zjednodušeně [öj])
• a před ng/nk - jako islandské 'á' (tedy české [au])
• e před ng/nk a gi/gj - jako 'ei'
• i/y před ng/nk a gi - jako zavřené 'í' (moravské [i])
• ö před ng/nk a gi - jako 'öü' (zjednodušeně [öj])
• u před ng/nk - jako 'ú' (české [u])
• u před gi - jako "üi"
• a před gi - jako "ai"
• o před gi - jako "oi"

Souhlásky

• b - přibližně české [p]
• c - v islandských slovech neexistuje, vyslovuje se obvykle jako "k" nebo islandské "s"
• d - přibližně české [t]
• f - v neznělém kontextu jako [f], ale mezi samohláskami či znělými souhláskami jako [v]
• g - podle kontextu, viz níže...
• h - neznělé dyšné ("šeptané") [h], nikoliv jako znělé české "h"! (pozor na kombinace!)
• j - jako české [j], ale pozor na kombinace!
• k - jako české "k", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [k^h] (většinou), v kombinacích "kj/ki" palatálně jako [k_j^h]
• l - měkčí [l]
• m - české [m] (většinou)
• n - české [n] (většinou), stejně jako v češtině se vyslovuje velárně před "k/g"
• p - jako české "p", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [p^h]
• q - v islandských slovech neexistuje, vyslovuje se běžně jako "k"
• r - jako české [r]
• s - mezi českým "s" a "š"
• t - jako české "t", ale (v přízvučné slabice) s přídechem, tedy [t^h]
• v - jako české [v]
• w - v islandských slovech se nevyskytuje, vyslovuje se jako běžné "v"
• x - jako české "chs" [v řeči mládeže též "ks"]
• z - od roku 1974 se v islandštině oficiálně nepoužívá, vyslovuje se dnes stejně jako "s"
• þ - jako anglické 'th' ve slově 'think'
• ð - jako anglické 'th' ve slově 'this'

Písmeno "g" značí v islandštině různé hlásky. Běžná výslovnost mezi samohláskami či znělými souhláskami má podobu znělé velární frikativy, jakou Češi nevědomě vysluvují v rychlé řeči v kombinacích jako "abychbyl" namísto běžného "ch", není ovšem tak šumivé. Mezi "á/ó/ú" a "a/u" se nevyslovuje prakticky vůbec. Na začátku slova se vyslovuje jako "k" nebo jako "k_j" (v kombinacích "gj/gi-"). Další kombinace budou popsány níže.

Kombinace souhlásek

• -pt/ppt- - jako "ft" (skipta)
• -ft- - jako "pt" (Skaftafell)
• -kt/kkt- - jako české "cht" (rakta)
• -gt/ggt- - jako české "cht" (hægt)
• -gi/gj- po samohlásce - jako "ji" (Egilstaðir, lygi, segja)
• -gl/gn- - jako "kl/kn" (logn, sigla)
• -fl/fn- - jako "pl/pn" (na konci slova neznělá laterální/nosová plozíva, tj. netvoří vlastní slabiku!) (Keflavík, afl, Höfn, sofna)"
• -fnd(-) a -fnt(-) - jako "md" se znělým, resp. neznělým "m" (hefnd, nefnt)
• hj- (též h před é) - neznělá palatální frikativa (neznělé "j", napůl mezi českým "ch" a "š")
• hr-/hl-/hn- - neznělé (jakoby "šeptané") "r/l/n"
• ð/r/l/n/m před neznělými samohláskami (p/t/k/s/f) - ztrácejí znělost (jako "šeptané") (iðka, orka, sulta, vanta, lampi)
• pp/tt/kk - jako "hp/ht/hk" (s neznělým (dyšným) "h"!) (pappi ,gott, ekki)
• pl/tl/kl - jako "hpl/htl/hkl" (s neznělým (dyšným) "h"!) (epli, fatlaður, miklir, ætla)
• pn/tn/kn - jako "hpn/htn/hkn" (s neznělým (dyšným) "h"!) (opna, vatn, sakna, Vopnafjörður)
• hv- - jako "kv" (hver, hvað, Hveragerði)
• -ll(-) - jako "tl" (na konci slova neznělá laterální plozíva, tj. netvoří vlastní slabiku!) (jökull, Egill, Hella)" (neplatí v cizích slovech a přezdívkách: mylla, ball, galla, Palli, Kalli, Villi, Alli, Kolla, Gulla atd.; neplatí též pokud následuje "t/d")
• -bb/dd/gg/ll/nn/mm/ss/rr- - není-li zde popsáno jinak, pak jako dlouhé samohlásky [p:/t:/k:/l:/n:/m:] (Baddi, Sigga, ball, minni, eynni, Gunnar, fimm, blessaður, pirraður)
• -rl- - jako "rtl" (v rychlé řeči a u nejfrekventovanějších slov jen jako "tl") (varla, karl, kerling, perla) (pokud nenásleduje "t/d")
• -rn- - jako "rtn" (v rychlé řeči a u nejfrekventovanějších slov jen jako "tn") (Árni, hérna, þarna, barn) (pokud nenásleduje "t/d")
• -nn- po ey/ei/au/æ/á/é/í/ý/ó/ú (tedy po dvojhláskách a jiných samohl. s čárkou) - jako "tn" (na konci slova neznělá nosová plozíva, tj. netvoří vlastní slabiku!) (einn, seinna, brúnn, fínn, grænn) (výjimku tvoří určitý člen dativu feminin "-nni", který se vyslovuje vždy normálně jako [n:i]; neplatí též pokud následuje "t/d")
• -sl/sn- - jako "stl/stn" (snúa, asni, slá, slátur, gæsla, Gísli)

Zmíněná pravidla se nevztahují na hranice různých slov ve složených slovech! Při kombinaci tří (či více) konsonant dochází k dalším "výpadkům" výslovnosti (obvykle prostřední samohlásky). V souvislé řeči mohou vypadávat další hlásky.