Jak cestovat po Islandu
Ať už budete po Islandu cestovat jakkoliv, je prozřetelné nastudovat si základní bezpečnostní pravidla na stránkách SafeTravel.is. Cestování po Islandu není zdaleka vždy procházka růžovou zahradou.
Obsah
Automobilem (vlastním či půjčeným)
Možnosti cestování po Islandu jsou značně omezené, pokud nemáte k dispozici automobil - a to nejlépe hned obrovský zdvižený džíp na obřích pneumatikách, který projede nejen všechny divoké vnitrozemské kamenité pouštní cesty a projede i metr hlubokými ledovcovými řekami, ale dokáže jezdit i mimo cesty (což vlastně často není už tak velký rozdíl) a dokonce třeba i po sněhových pláních ledovců. Proto si taková monstrózní vozidla Islanďané s oblibou sami kupují a jejich velikost je často spíše otázkou prestiže než skutečné potřeby. Jenže řádění divokých řidičů v zdánlivě pustých islandských divočinách, na nichž už zdánlivě není co zkazit, už se začíná negativně projevovat i na životním prostředí a vyjeté koleje se stávají spouštěčem nečekaně divoké eroze už tak velmi chatrné krajiny. Proto je pohyb automobilem mimo vyznačené cesty přísně zakázán. I na těch oficiálních cestách si ale většina fanoušků terénní jízdy přijde dostatečně na své.
Ve skutečnosti dnes už nepotřebujete džípa k tomu, abyste viděli většinu těch nejzajímavějších míst na Islandu. Až teprve po mnoha týdnech objíždění běžně dostupných zajímavostí můžete zatoužit po těch hůře dostupných, které se nacházejí na silnicích s předznamenáním "F" (od "Fjallvegur", tedy "horská silnice"), které jsou oficiálně sjízdné jen pro terénní vozidla s náhonem všech čtyř kol. I tak se ovšem na řadu z nich místy dostanete obyčejným automobilem, máte-li už trochu vycvičené nervy a nemáte-li auto z půjčovny, kde vám pojištění platí poněkud omezeně. A pokud vám přeci jen osobní auto nestačí, jsou tu pořád autobusy.
Řízení na Islandu má svá specifika - pro běžného středoevropana často nečekaná - i při jízdě po běžných silnicích. I když se na Islandu za posledních pár desetiletí hodně změnilo, některá stále přetrvávají a je dobré s nimi počítat.
Zvířata na silnici
Mezi nejběžnější problémy silniční dopravy patří téměř všudypřítomné nebezpečí srážky s ovcí či jiným zvířetem - za které je samozřejmě vždy plně zodpovědný řidič, neboť ovce (občas i jiná zvěř) se na Islandu má výsadu potulovat v krajině volně. Zvláště na štěrkových silnicích mají ovce v oblibě olizovat sůl z příměsí, kterými je silnice zpevněna. Pak je potkáte třeba i v nepřehledné zatáčce, a věřte, že odehnat je není často nijak snadné - rozhodně to neobstará obyčejné zatroubení. Se zvířaty je třeba mít trpělivost - když se k nim vozidlem pomalu přiblížíte opravdu blízko, obvykle si dají říct. Někdy je ale odhánění náročnější.
Pokud jsou ovce na okraji silnice, je nejlepší jen opatrně zpomalit - příliš prudké brždění ovci vyplaší, takže vám může skočit do cesty. Pokud ale nezačnete výrazně brzdit, obvykle si vás ovce vůbec nevšimnou a můžete projet bez výrazné změny rychlosti i těsně kolem navyklého zvířete. Pokud je silnice prázdná a úsek je přehledný, můžete si pro jistotu najet na střed vozovky či do protisměru, aby byl odstup větší. Větší nebezpečí hrozí ze strany mladých jehňat. Ta se obvykle za každou cenu drží matky. Ovce má běžně dvě jehňata, takže pokud vidíte někde ovci jen s jedním (zvláště pokud vám přeběhne před autem), je na místě zbystřit a očekávat, kde se objeví to druhé. Druhé jehně může být skryté i na opačné straně straně silnice a s blížícím se "motorovým nebezpečím" se na poslední chvíli vyplašeně vynořit z příkopu a pokusit se přeběhnout těsně před autem zpět za matkou do "bezpečí" - to je patrně největší nebezpečí ze strany jinak poměrně flegmatické zvířeny.
Kromě ovcí můžete na silnicích narazit také na ptactvo, a to obzvláště v první části léta, tedy v době hnízdění. Na odlehlejších silnicích s malým provozem, vedoucích kolem pobřeží, mohou posedávat různé druhy ptáků a také se tu mohou prohánět jejich mláďata, která nejsou schopna odlétnout a je tudíž velmi snadné je přejet. Mláďata navíc bývají díky dobrému maskování špatně vidět. Zato jejich rodiče jsou vidět i slyšet velmi dobře a motají se velmi usilovně kolem auta. Bohužel z jejich hysterického chování není dost dobře možné poznat, zda se jejich potomek prohání pár metrů před vašimi koly nebo naopak v bezpečí několik metrů stranou od silnice.
Počasí a proměnlivá sjízdnost silnic
Dalším nebezpečím na silnicích je vítr - rozumějme: vichřice. Ve vrcholné sezóně je sice riziko minimální, ale výjimečně a na některých zvláštních místech, stále možné. Mezi (ne)slavné úseky patří třeba část silnice č. 1 pod svahy hory Hafnarfjall cestou z Reykjavíku na severozápad do Borgarnes. Dalším často osudným úsekem jsou otevřená prostranství písčin Mýrdalssandur mezi Víkem a Kirkjubæjarklausturem. I pokud nesledujete předpovědi počasí či dopravní zpravodajství, před všemi potenciálně kritickými místy najdete už s velkým odstupem velké světelné tabule, ukazující teplotu vzduchu, vozovky a také sílu větru - tu konstatní i tu v nárazech. Pokud se na nich objeví červená čísla značícící nárazy větru přes 30m/s, dejte si dobrý pozor. Náraz větru přichází nečekaně a může autem pěkně trhnout ke straně. V horších případech ho dokáže i smést ze silnice a obrátit na střechu. I to je jeden z důvodů, proč na Islandu potkáte spíše široká a těžká vozidla, než úzké a vysoké minidodávky, fungující jako plachta.
I když brázdíte Islandem na vrcholu sezóny, tedy mezi polovinou července a polovinou srpna, je dobré si občas prověřit stav a situaci na silnicích na webu islandské správy silnic, kde najdete po celý rok aktuální (i vícekrát za hodinu aktualizované!) mapky, barevně značící stav všech důležitých silnic a jejich jednotlivých úseků. Rozkliknutím lze otevřít detailnější mapky jednotlivých částí ostrova. Pokud na své zamýšlené trase objevíte jinou barvu, než zelenou, je třeba zbystřit. Z mapky vede odkaz též na stránku s mapkou videokamer monitorujících průběžně aktuální stav silnice a jejího okolí vizuálně. Informace lze telefonicky též získat na islandském čísle 1777 nebo 1778 (automatický informační systém). I uprostřed léta vás ovšem může na mnoha místech zastihnout mlha, bouře či jinak nepříjemné počasí, které může značně zkomplikovat přejezd zvláště v některých horských průsmycích. Než do takových míst vyrazíte, nikdy není od věci informovat se o stavu silnice např. na benzínové pumpě nebo v nejbližší vesnici.
Pokud po Islandu cestujete mimo zmíněné období vrcholného léta, budou pro vás výše uvedené informace klíčové. Vítr přes 40m/s je nebezpečný pro většinu dopravy (ale nijak výjimečný) a námraza na silnicích (může se objevit už v září - ne-li i dříve - a vydržet i na hlavních silnicích bezmála až do května, v extrémech i do začátku června) si žádá použití pneumatik s hřeby - a ani ty vás nemusí nijak zachránit. Pokud je silnice namrzlá jako zrcadlo, že se na ní neudržíte ani na vlastních nohou (což není v zimě nijak neobvyklé), automobil ji sice může zvládnout, ale je potřeba počítat s tím, že jeho brzdná dráha může mít desítky i stovky metrů (zvláště při vyšší rychlosti). I když stav silnice na hlavních tazích podél pobřeží nemusí vypadat nijak problematicky, situace se dramaticky změní jakmile odbočíte na silnici vedlejší nebo jakmile hlavní silnice začne stoupat do nějakého - byť ani ne příliš vysokého - průsmyku. Pokud se tedy mimo letní období chystáte na cestu někam "za město" je dobré zkontrolovat stav celé cesty a také předpověď počasí. Můžete ujet bez problémů stovky kilometrů, a pak uvíznout ve zdánlivě "nevinném" průsmyku uprostřed jinak snadno sjízdné silnice. Na jinak rozumně sjízdné silnici také mohou být nečekané návěje sněhu - třeba jen metr dva široké, ale také třeba půl metru či metr vysoké, které se běžným autem neprorážejí vždy zcela snadno. Ty se v některých jen trochu výše položených místech mohou skutečně udržet i do poloviny června.
Neobvyklé typy silnic a překážky
Dalším specifikem jsou islandské silnice štěrkové, o nichž bude řeč níže a zvláště pak silnice vnitrozemské či některé další "horské přejezdy". Ty mohou být pro sníh nebo i tajícím sněhem vyplavená koryta neprůjezdné a uzavřené běžně i do začátku července. Ještě dnes navíc na islandu existuje pár posledních kilometrů silnic hybridních - tedy v podstatě štěrkových silnic, které mají uprostřed vyasfaltovaný pruh na šíři jednoho vozidla. Po těch se můžete (spíše musíte) prohánět prostředkem, ale v každém okamžiku je třeba očekávat vozidlo v protisměru, s nímž je třeba se vyhnout alespoň jednou polovinou už jedoucí po štěrkovém okraji. I některé starší a relativně široké afaltky nemusí být vždy (na některých místech!) dostatečně široké pro vyhnutí se s většími vozidly - v tom případě z nich obvykle příznačně zmizí středová bílá čára, dělící jízdní pruhy. Pozůstatkem těchto způsobů jízdy je patrně dodnes aktivní islandský zvyk prohánět se i po běžných dvouproudých asfaltkách (se středovou čárou) jejich prostředkem, kdy se řidič stahuje ke "své straně" vozovky jen na těch nejnepřehlednějších místech (v ideálním případě).
Společným jmenovatelem štěrkových i řady dnes už jinak širokých asfaltových silnic, jsou různá zůžená a všelijak nepřehledná místa. Ty první vznikají typicky na starých jednostopých mostech, po nichž projede současně jen jedno vozidlo v jednom směru. I na jinak široké okružní silnici č. 1 je jich ještě dost a objevují se často nečekaně, i když jsou velmi dobře a s předstihem značené zvláštními dopravním značkami s nápisem "Einbreið brú". V přehledných úsecích s dalekou viditelností lze zkontrolovat, zda se neblíží vozidlo v protisměru, a na most vjet víceméně plnou rychlostí. V opačném případě je třeba před mostem (kde je ještě dostatek místa k vyhnutí) přibrzdit či úplně zastavit, a nechat protijedoucího projet, pokud je vidno, že k mostu dorazí dříve. Pokud jsou mosty delší, můžou se na nich vyskytovat i rozšířená vyhýbací místa - to platí např. o nejdelším mostě přes Skeiðarársandur u NP Skaftafell na JV Islandu. V každém případě nebývá nejvýhodnější vjet na jednostopý most přesně prostředkem, zvláště pak ve vyšší rychlosti - na rozhraní silnice a mostu bývají občas ve vozovce vyjeté nepříjemné díry. To platí obzvláště pro mosty na štěrkových silnicích, kde mohou být takové díry běžnému automobilu až nebezpečné.
Dalším běžným specifikem islandských silnic jsou různá nepřehledná místa - buď ostré zatáčky v nepřehledném terénu, nebo takzvaná "slepá návrší", podle nichž se taková místa značí výstražnou cedulí "jiné nebezpečí" s doplňkovým nápisem "Blindhæð". Na těch se vám může protijedoucí vozidlo opravdu vynořit z obzoru jen několik metrů před vámi. Existují dokonce i kombinace takových nepřehledných návrší se zatáčkami - nebo návrší bezprostředně následovaná neočekávanou zatáčkou. V každém případě je třeba se přesunout na "svůj" okraj silnice a očekávat, že se v protisměru může objevit nečekaně jiný automobil - v nejhorším případě jedoucí sebevědomě i prostředkem vozovky. (Samozřejmě se tam také může objevit - i ve vašem směru - již zmíněná okounějící či poklidně ležící a přežvykující ovce!) I na silnicích, kde jinak nepotkáte jediné vozidlo na několika desítkách kilometrů, se vám to může na potvoru podařit právě na takovémhle místě. Vzhledem k tomu, že na řadě štěrkových silnic je jízda středem silnice nejen očekávaná, ale vysloveně výhodná vzhledem k lepšímu stavu vozovky na středu, bývají na takových místech ta nejnepřehldnější návrší navíc rozšířena do dvou jasných pruhů, v jejichž středu stojí na vrcholu návrší z obou stran jasně viditelná dopravní značka s příkazem objetí z patřičné strany.
Jízda po štěrkových silnicích
Na Islandu jsou štěrkové silnice dodnes běžné a na řadě posledních kilometrů se s nimi můžete setkat ještě dnes i na hlavní okružní silnici č. 1, nemluvě o tom, pokud odbočíte na nějakou vedlejší silnici nebo vyrazíte-li do Západních fjordů. Než se silnice změní ve štěrkovou, budete varování speciální dopravní značkou s nápisem "malbik endar" (dosl. "asfalt končí").
Že je nutné po takových silnicích jet pomaleji a značně opatrněji, je každému zřejmé. V každém případě se tu vyplatí řídit se značkami ukazujícími "doporučenou" rychlost - v praxi totiž značí reálnou maximální rychlost, kterou můžete danou zatáčkou či úsekem projet, aniž byste riskovali, že řízení nezvládnete a automobil vám uletí (či spíše ve štěrku "uplave"). Vlastně jakákoliv "doporučení" či varování je lepší na těchto silnicích brát smrtelně vážně, pokud dané místo už neznáte dobře. Pokud tedy nejste zkušený závodník terénních rallye, berte taková "doporučení" raději opravdu doslova. Naopak, plazit se po všech štěrkových silnicích dvacítkou vám obvykle také k ničemu nepomůže - občasné výmoly škubou autem ve skutečnosti často ještě více, než když jimi "proletíte" nějakou rozumnější rychlostí. Mnoho neznalých řidičů-turistů se i po slušných štěrkovkách ze začátku takto plazí, než po pár desítkách minut či hodinách jízdy zjistí, že to nemá žádný smysl. Pokud se nejedná jen o krátký úsek jinak asfaltové silnice, může vás čekat nekonečné kodrcání dlouhé desítky i stovky kilometrů.
Štěrkové silnice mívají velmi různou kvalitu, kterou lze z hledika osobního automobilu rozdělit zhruba na tři typy. Jedna silnice však může průběžně plynule přecházet z jednoho typu do druhého, takže je vždy třeba mít se na pozoru.
Nejpohodlnější štěrkové silnice jsou široké, pevné a leží na nich minimum volného štěrku. Mají znatelnou hnědou barvu uježděné hlíny (za sucha šedší, za vlhka tmavší hnědé barvy), po které se dá za sucha poměrně bezpečně jet i rychlostmi od 60 až do maximálních povolených 80km/h (ne-li občas i malinko rychleji, ovšem na vlastní zodpovědnost!). V praxi však takto vypadá jen málo úseků i těch nejdůležitějších nevyasfaltovaných tahů. Většinou pevnou hlínu najdete jen ve středových "kolejích", kolem nichž se válí větší či menší množství šedého volného štěrku. Dokud se můžete držet v kolejích, jedete po rovině a máte dobrý výhled na silnici a její stav, lze jet plnou rychlostí a třeba i na 5. rychlostní stupeň. Jakmile se však přiblíží zatáčka, nebo vozidlo v protisměru, je dobré si přinejmenším podřadit, aby auto drželo i v rychlosti lépe stabilitu, zvláště pokud je třeba uhnout k okraji s vyšším množstvím štěrku, v němž auto začíná rychle plavat jako loď. Zpomalení je na místě i na rovném úseku už z důvodů odletujících kamínků, kterými si s protijedoucím autem můžete celkem snadno navzájem vystřelit světlomet nebo i přední sklo.
I v nejlepší štěrkové silnici se můžou náhle objevit nečekané výmoly (na těch opravdu nečekaných místech obvykle vyznačené výstražnou dopravní značkou), které dokážou auto poškodit, pokud rychle nezareagujete. "Druhý typ" štěrkových silnic je děravější a/nebo pokrytý souvislou vrstvou "plovoucího" štěrku, v němž běžný automobil snadno plave. Bezpečná rychlost se na takových cestách pohybuje mezi 40-60km/h, podle aktuálního stavu vozovky. Výmoly v lepším případě leží v řadě za sebou, takže při troše šikovnosti se můžete koly držet mezi nimi nebo nějak rozumně prokličkovat aspoň kolem těch největších a jet poměrně rychle i bez tvrdých ran. Někdy jsou však výmoly rozeseté tak napřeskáčku a tak hustě, že ani při sebelepší vůli (ostřížím zraku, rychlosti reakce atd.) mezi nimi nijak hladce neprokličkujete. Pak už záleží jen na vašich nervech a ochotě trápit vaše vozidlo. Cizinci v tomto směru nebývají až tak odolní jako navyklí domorodci, které nějaká ta natržená náprava nevyvede z míry.
Pokud tedy výmoly znatelně zhoustnou, i jinak slušná silnice se může místy přiblížit "třetímu typu" štěrkovek, po nichž opravdu asi nebudete chtít jet běžným osobním automobilem rychlostí větší než 20-40km/h. Na řadě míst můžete narazit na štěrkovky nejen plné výmolů, ale i značně kamenité, úzké a nepřehledné. Z pohledu i poměrně otrlého středoevropana se může jednat o silnice, kam by se za normálních podmínek normálním autem vůbec nevypravil. Do této kategorie spadá i řada silnic, které jsou oficiálně sjízdné jen pro džípy či jiné "čtyřkolky", ale za rozumného počasí v létě jsou průjezdné i pro osobní automobily. Jedná se např. o cestu na poloostrov Langanes, cestu vedoucí po západním okraji kaňonu Jökulsárgljúfur, nebo i vnitrozemskou silnici č. 35 přes Kjölur, která ještě nedávno byla značená jako F35, ale dnes už bývá v sezóně i oficiálně průjezdná pro osobní automobily bez náhonu všech kol. Na takových "silnicích" můžete nezřídka narazit na úseky, kde raději pojedete občas i pomaleji než 20km/h a kde bude nutné se držet mimo hluboké koleje vyjeté džípy, abyste neskončili "na břiše". Takové cesty bývají také poměrně úzké, takže musíte spoléhat na to, že vám vysoké džípy ustoupí za okraj a že případný další osobák potkáte kdyžtak na rozumně rovném místě, kde se zrovna dá vyhnout. Domorodci se na takové cesty sami nebojí vyrazit s čímkoliv, ale naštěstí mají většinou ten džíp, který uhne téměř kdekoliv.
Vedle kategorií "sjízdná" silnice a "nesjízdná" ("ófært") se totiž také vyskytuje kategorie "obtížně sjízdná" ("þungfært" či na značkách "seinnfarinn vegur"). Řada horských cest se tak podle počasí a situace může i pro osobní vozidlo bez náhonu všech kol ze dne na den měnit mezi kategoriemi "nesjízdná" a "obtížně sjízdná".
Pokud máte auto z půjčovny, nastudujte si dobře v jejích materiálech, na kterou silnici se s ním můžete pustit a kam už ne. Na některé výše uvedené - jinak osobním vozidlům oficiálně otevřené - silnice se s ním vypravit nesmíte - tedy pokud nechcete ignorovat zneplatnění pojištění a vzít tak všechnu zodpovědnost za vůz zcela na vlastní bedra.
Horské silnice pro terénní automobily
Pokud je na mapě nějaká silnice předznamenána písmenem F, jedná se o horskou silnici, o kterou byste se neměli pokoušet automobilem bez náhonu všech náprav a bez patřičného zdvihu. Některé z nich mohou být za určitých podmínek a zčásti sjízdné i obyčejným automobilem, ale pokud nemáte přesné informace, nevyplatí se cestu riskovat. Nebezpečím není jen nalehnutí na "břicho" v hlubokých kolejích, či nutnost přejet kameny vyčuhující znatelně nad úroveň terénu, ale také průjezd jemným pískem či blátem, kde se bez náhonu všech náprav (někdy i s ním) snadno zahrabete. Dalším doprovodným jevem (obvykle značeným dodatečnou značkou "óbrúaðar ár", čili "nepřemostěné řeky"), je nutnost brodit více či méně hluboké a divoké řeky, jejichž kamenité dno může být velmi nevyzpytatelné.
Hlavním problémem brodění je fakt, že průtok v řece se mění nejen rok od roku a měsíc od měsíce, ale i den ode dne či dokonce hodinu od hodiny. Odpoledne bývá větší v důsledku většího tání sněhů než dopoledne. I v místě, kde někdo bez problémů přebrodil hodinu či dvě před vámi, můžete automobil (i sebe) utopit v nezvládnutelném proudu. Pokud tedy nemáte dostatek zkušeností, je lepší počkat u brodu na někoho zkušenějšího a jeho rad a asistence využít. V nouzi platí též řešení, že pokud řeku dokážete přebrodit sami na vlastních nohou, můžete se do ní vypravit i vozidlem. Nicméně, brodění po vlastních probíhá většinou jen v jednom "pruhu" a uvíznout můžete také druhou nápravou jen o kus vedle, než kde jste úspěšně přebrodili po vlastních - nemluvě o potencionáních kamenech trčících mezi vašimi nápravami.
Obecně je smysluplnější brodit v místě, kde má řeka širší a mělčí koryto a tudíž i mírnější proud, byť vzdálenost vodou je větší. Při brodění je třeba zařadit co nejnižší rychlost (nejlépe jedničku) a držet plyn na konstatní úrovni, aby výfuk (pokud ho nemáte vyveden vysoko nad hladinou) neustále vyfukoval (a nenabral vodu). Samozřejmostí je také to, aby se nad hladinou drželo sání motoru! Dalším důvodem je nevyzpytatelnost kamenitého dna na dně řeky. Co nejnižší rychlost při brodění je třeba udržovat konstantně také proto, aby vám kapotu nezalila vlna vody, kterou snadno zdvihnete už při mírně zvýšené rychlosti. Pokud je možnost brodit mírně šikmo proti proudu, můžete tak čelit lépe proudu, naléhajícímu z boku, ale zase o to více čelíte náporu zvýšené proudové vlny zepředu.
V každém případě je třeba mít velmi přesnou představu o tom, co všechno si můžete dovolit přejet nápravou svého vozu, a co už se vám mezi kola na výšku nevejde. Na mnoha místech je také třeba umět jet konstatní rychlostí na správném rychlostním stupni.
Horské silnice se otvírají obvykle až během června či dokonce v první půlce července, neboť tak dlouho v těchto končinách může ještě ležet sníh. Aktuální situaci je opět možné zjistit z výše zmíněných stránek Správy silnic. Pro Islanďany je ovšem rozdíl mezi silnicí se zákazem vjezdu a silnicí označenou jako nesjízdnou. Na tu druhou se můžete klidně vydat, pokud máte dostatek sebevědomí, zkušeností a patřičně vybavené vozidlo (třeba na jízdu několikametrovou vrstvou sněhu). Tam, kde je zákaz, se ovšem skutečně vjíždět nesmí - a to nejen z bezpečnostních důvodů, ale také z důvodů ekologických. Z ekologických důvodů je též už dnes přísně zakázáno vyjíždět mimo oficiální cesty více, než je nezbytně nutné k vyhnutí se - jak bylo řečeno v úvodu.
Mýtné
Mýtné se na islandských silnicích nevybírá, s výjimkou tunelu pod Hvalfjordem na silnici č. 1 severozápadně od Reykjavíku, směrem na Akranes/Borgarnes. Aktuální cena je 1000 ISK za osobní automobil (2013) a platí se u obsluhovaných pokladen na straně dále od Reykjavíku a blíže k Akranes. Platit je možné velmi rychle kartou i hotovostí a k dispozici jsou též zvýhodněné karty na deset průjezdů či předem objednatelný adaptér na automatické mýtné. Fjord je také možné objet, čímž se trasa prodlouží asi o 50km a zhruba o necelou hodinu jízdy.
Čerpací stanice a samoobslužné automaty
Při cestování automobilem po Islandu je také třeba pamatovat na menší množství benzínových stanic na venkově. Můžete tak cestovat desítky (ve vnitrozemí i stovky) kilometrů, aniž byste potkali benzínovou stanici. Řada benzínových stanic je samoobslužných (zvláště mimo pracovní dobu) a platí se na nich kartou. Automat vás nejprve požádá o vsunutí karty a její následné vytažení. (Pokud máte slevovou kartu, vsuňte a vyjměte nejdříve ji a pak teprve platební kartu.) Potom budete požádáni, abyste zvolili max. limit útraty ("upphæð"; kromě čísel tam bývá tam i nespecifikovaná možnost "naplnit zcela nádrž") a zadali PIN. Automat pak provede ověření (blokaci) zadané částky na vaší kartě a v případě úspěchu vás požádá, abyste zvolili číslo tankovacího stojanu (tzv. "dæla" či "dælunúmer") - pokud je jich víc - z něhož hodláte tankovat. Pokud se rezervace zvolené maximální částky nezdařila, zkuste menší částku - zvláště u "tankování naplno" nikdy nevíte, zda rezervovaná částka nebude nad platebním limitem vaší karty nebo zůstatkem na účtě. Pak už můžete začít tankovat. Pokud jste zvolili max. částku, tankování se samo zastaví při jejím dosažení. Pokud jí nedosáhnete, bude vám samozřejmě z karty stržena jen částka, kterou skutečně utratíte! Po natankování můžete znova vsunout a vytáhnout kartu, aby vám automat vytiskl účtenku - potvrďte, že chcete jen účet (tzv. "kvittun") a ne další tankování.
Dejte si pozor na stojany na některých pumpách s "plným servisem". Znamená to, že vám přijde natankovat obsluha, ale zaplatíte znatelně více. "Samoobslužné" stojany mohou znamenat jak běžnou platbu u kasy, tak nutnost platby kartou v automatu (pokud zde žádná kasa není nebo je zavřená).
Ceny paliva se aktuálně (2013) pohybují kolem 250 ISK za litr. Se slevovými kartami jednotlivých společností je možné ušetřit 2-7 ISK z této ceny. Ceny jsou momentálně víceméně vyrovnané u všech typů benzínových stanic - jen v Reykjavíku a Akureyri lze doufat v nějaký účinek relativně "větší" konkurence. Nejrozšířenější jsou stanice "N1", které najdete i na nejzapadlejších venkovských výspách. Ve větším městech se může objevil "Shell", "AO" (čili "Atlantsólía") nebo růžová "Orkan" (obvykle v okolí obchodních domů Bónus), případně "ÓB" ("Ódýr Bensín" neboli "levný benzín" bohužel svému jménu nedostojí o nic víc než ostatní). Bohužel ani poslední dvě jmenované společnosti v poslední době nenabízejí nijak výrazně výhodnější ceny, jak bylo dříve jejich zvykem. Ceny mimo sezónu mohou být nepatrně výhodnější, ale trh s pohonnými hmotami je mnohem nevyzpytatelnější než lokální výkyvy, o stabilitě islandské koruny ani nemluvě.
Autopůjčovny
Na Islandu působí většina běžných nadnárodních autopůjčoven: Avis, Budget, Sixt, Europcar, Hertz, apod. Řada měnších, domácích i zahraničních zmizela, ale některé zůstávají nebo se zase objevují: Átak, Bílaleiga Akureyrar, RE:D, Route1, Bílaleiga Húsavíkur, Reykjavík Cars, Reykjavík rent a car, Thrifty, Hasso, Procar, SADCars, Nice Cars, Viking Car Rental, MyCar rental, K30. Řada velkých i malých soukromých hotelů též nabízí zapůjčení auta z vlastní nabídky. Autopůjčovny mají obvykle sídla v Reykjavíku, ale ty větší mají stánky i na mezinárodním letišti v Keflavíku. Využít lze také dalších zprostředkovatelů (Rentalcars, apod.).
Ceny autopůjčoven jsou pochopitelně značně vysoké - malá auta se dají pořídit v lepším případě od cen kolem 60-80 EUR na den, terénní vozidla přijdou zhruba na dvoj až trojnásobek. V zimním období (u některých půjčoven od začátku října až do konce června!) bývají ceny často poloviční i nižší. Jako obvykle platí, že s delší dobou zapůjčení obvykle klesá cena na den, takže 4 dny mohou stát stejně jako 3, 7 dní stejně jako 5, apod.
Jak již bylo řečeno, autopůjčovny (resp. zahrnutá pojištění) mají omezení na to, kam s daným vozem smíte jet. Běžná osobní vozidla nesmí pochopitelně na horské silnice, ale ani na některé konkrétní štěrkové vozovky jinak bez větších problémů rozumně sjízdné (např. dnes už průjezdná silnice č. 35 přes vnitrozemský Kjölur nebo tradičně poměrně slušná silnice podél východního okraje kaňonu Jökulsárgljúfur). Omezení ale mohou být i další: pokud se vám podaří třeba i odpovídající terénní automobil utopit při brodění, nazaplatí vám to nejspíš žádné pojištění.
Autobusem
Autobusová doprava na Islandu sice existuje, ale je značně řídká a poměrně drahá. Letní spoje jsou sice vzhledem k turistickému ruchu frekventovanější než zimní, ale k ideálu mají daleko. Zatímco mezi Reykjavíkem a Akureyri jezdí i 2-3 spoje denně, do Západních fjordů a zpět se i v léte dostanete spíše tak 3x za týden a na řadu zapadlejších míst už vůbec nijak. V léte existují i pravidelné denní spoje přes vnitrozemí a kolem oblíbených turistických destinací (např. Landmannalaugar, Laki, apod.). Tyto spoje mají také ve zvyku dělat rozumně dlouhé přestávky u řady populárních atrakcí (vodopády, gejzír, apod.).
Autobusové spoje provozuje řada nezávislých společností, které se každoročně všelijak přeskupují a přejmenovávají, slučují či rozdělují, takže je často obtížné najít jednotné a platné jízdní řády nejen na internetu, ale i u jednotlivých dopravců navzájem. Ani na Reykjavickém autobusovém nádraží nemusejí mít ani ponětí o spojích na severním Islandu, a jak jezdí autobus mezi východoislandským přístavem Seyðisfjörður a městem Egilsstaðir se možná prakticky dovíte až na dveřích tamního přístavního terminálu (ano, autobus má ve zvyku přijíždět k lodi, když připluje) - momentálně je kupodivu k nalezení alespoň na obecní stránce Seyðisfjordu.
Autobusové jízdenky se nakupují na konkrétní trasu konkrétní společnosti a spoje a jízdu můžete kdekoliv přerušit a dalším spojem (tj. obvykle další den) pokračovat dál. Studentské slevy přes léto obvykle oficiálně neplatí, ale řada řidičů je přesto ochotna je poskytnout. Rezervovat si místa není potřeba - autobusy jezdí i sezóně obvykle spíše poloprázdné a zaplatit můžete (většinou i musíte) obvykle přímo ve voze. Autobus bývá ochoten zastavit prakticky kdekoliv na cestě, nejen na oficiálních zastávkách. Kromě jednorázových jízdenek existuje i několik druhů okružních jízdenek (tzv. "pasy") na běžné okružní trasy - buď kolem dokola ostrova po okružní silnici (příp. se Západními fjordy), nebo okruh vnitrozemskými silnicemi. Existují i časově omezené "pasy" na všechny spoje. Ceny "pasů" ovšem ve skutečnosti nejsou nijak výrazně zvýhodněné - v podstatě se jedná víceméně o prostý součet cen za jednotlivé trasy. Celý okruh kolem ostrova vyjde v současnosti zhruba na 35 tisíc ISK. Ceny za vnitrozemské spoje (a tudíž i pasy) jsou ovšem znatelně vyšší (alespoň v poměru ke vzdálenostem), neboť na těchto cestách autobusy spotřebují také výrazně více paliva.
Aktuální informace (pokud už existují) lze v současnosti získat na stránkách hlavních dopravních společností. Aktuálně hlavní roli hraje Strætó, což je pův. provozovatel městké hromadné dopravy v Reykjavíku, ale od roku 2014 převzal provoz pravidlených autobusových linek po celém ostrově - zda se tím situace zpřehlední a zjednodušší je ovšem otázka. Další více i méně tradiční společnosti nadále v nějaké míře provozují během letní sezóny dodatečné linky změřené na turisty: Sterna, SBA-Norðurleið (sev. a východní Island) a dále konkrétní dopravní společnosti, které se už ale specializují hlavně na hromadné (obvykle jednodenní) organizované zájezdy: Reykjavík Excursions, TREX, Bustravel Iceland, Guðmundur Jónasson Travel, Guðmundur Tyrfingsson (spíše jen půjčovna autobusů). Různé organizované zájezdy a túry terrénními auty na těžko dostupná místa a speciální atrakce či "zážitky" také nabízí nepřeberné množství menších lokálních společností, jejichž letáky a prospekty vás jistě zahrnou hned po příjezdu na Island. Pokud se potřebujete dostat na sebebláznivější místo na Islandu a máte dost peněz, jistě najdete rychle dost domorodců, kteří vás tam zavezou (pokud tomu nebrání zákony či lokální pravidla chráněných oblastí).
Autostopem
Island je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě a domorodci nejsou vždy zdaleka tak zatvrzelí vyznavači soukromí a introverze, jako jejich skandinávští příbuzní, takže autostop vypadá na Islandu jako poměrně solidní způsob dopravy a v podstatě také skutečně funguje. Klíčovým problémem je především nízká frekvence provozu a hlavně nevyzpytatelné počasí, které vám může udělat pořádné peklo z každé vteřiny čekání. Zatímco na výpadovkách okolo Reykjavíku auta proudí ve šňůrách téměř evropské podoby - a tím spíše vám jen málokdo zastaví - na zapadlých silničkách vám může zastavit bez problémů první či druhé vozidlo, které pojede kolem; problém je v tom, že také několik desítek minut (ne-li celé hodiny, pokud stojíte na slepé odbočce k pár statkům) nemusí jet vůbec nikdo. Pokud si chcete udělat konkrétnější představu o provozu v odlehlejších místech, můžete zkusit prozkoumat statistiky z automatických meteorologických monitorovacích stanic správy silnic, které kromě stavu vozovky zaznamenávají i každé vozidlo, které kolem nich projede.
Pozor na některá místa v Západních fjordech, kde je "stopování" (tedy spíše spolujízda) téměř oficiálním způsobem dopravy. U některých obcí tak najdete přímo určená "stopovací" místa s informačními cedulemi o pravidlech a dokonce i předem pevně stanovené ceně za svezení.
Lodí
I na Islandu je možné využít vnitrostátní lodní přepravy, i když jen na několika místech:
Trajekt Herjólfur spojuje hlavní ostrov soustroví Vestmannaeyjar, Heimaey, s jižním pobřežím Islandu. Vyplouvá z nově vybudovaného přístavu Landeyjahöfn, na který vede odbočka ze silnice č. 1 mezi městečkem Hvolsvöllur a vodopádem Seljalandsfoss, takže v současnosti plavba trvá už jen pár desítek minut, a loď vyplouvá každým směrem i 4-5x denně. Pokud v zimě není možné plout do nového přístavu, pluje loď do starého přístavu v Þorlákshöfnu - pak trvá plavba necelé tři hodiny a loď stihne max. dvě plavby oběma směry za den (výrazně vyšší je pak i cena). Aktuální jízdní řád a ceny jsou k dispozici na stránkách provozovatele, společnosti Eimskip.
Trajekt Baldur spojuje poloostrov Snæfellsnes s jižními břehy Západních fjordů. Uprostřed zálivu Breiðafjörður, který tak jeho trasa protíná, navíc zastavuje na jediném významěji osídleném ostrově Flatey, který má nejen nečekaně bohatou historii, ale skýtá i nenápadnou oázu klidu uprostřed přírody. Na jihu vyplouvá trajekt z městečka Stykkishólmur a na severu přistává v jinak poměrně opuštěném přístavišti Brjánslækur. Jízdní řád i ceny lze nalézt na stránkách provozovatele, společnosti Seatours.
Další trajekty spojují na severu pobřeží Eyjafjordu s malým ostrůvkem Hrísey, ležícím uvnitř fjordu, a také s mnohem vzdálenějším ostrovem Grímsey, nacházejícím se dále od pobřeží - přímo na polárním kruhu, čímž se jedná zároveň o nejsevernější výspu islandského území. Na Hrísey vyplouvá buď pravidelně každé dvě hodiny z nejbližšího městečka Árskógssandur trajekt Sævar, anebo jednou denně - stejně jako na Grímsey, ale na střídačku ob den - z většího, sousedního Dalvíku trajet Sæfari. Jízdní řád a ceny trajektu Sæfari z Dalvíku najdete na stránkách společnosti Samskip - Landflutningar. Malý trajekt Sævar z Árskógssandu na Hrísey je popsán např. přímo na stránce ostrova Hrísey.
Kromě zmíněných trajektů se na Islandu nabízí řada dalších lodních výletů. Jde především o pozorování velryb, které je nejnadějnější v severoislandském Húsavíku, ale na své si jistě přijdete i vedle v Dalvíku či sousedním Ólafsfjordu a jiných místech. Velrybí exkurze se nabízejí i přímo v Reykjavíku, ale jejich možnosti a naděje jsou patrně o něco omezenější. Kromě pozorování velryb se na lodní výlet můžete vypravit i na jiných místech - např. k ostrůvku Papey u Djúpivogu ve Východních fjordech.
Lodní doprava je též jediným možným spojením (pokud nepočítáme pěší přechody) do oblasti Hornstrandir, nejzastrčenějšího islandského a jediného vskutku subarktického "ráje" na Islandu. Silnice tam nevedou a ostatně tam auta vůbec nesmí. Už několik desítek let prakticky opuštěná oblast severozápadu Západních fjordů je přístupná jen pomocí motorových člunů z Ísafjordu a Bolungarvíku - viz stránky společnosti Vesturferðir - a soukromě občas i z Norðurfjordu (kontaktujte majitele statku a turistické služby Urðartindur). Ani běžné motorové čluny se tu ovšem zcela k pobřeží nedostanou, takže turisty vysazují a nabírají v písčitých zátokách pomocí mělkých nafukovacích člunů. V této nedostupné oblasti je turista odkázán zcela na vlastní zásoby, schopnosti, rozmary počasí a místy těžko schůdného terénu, a je třeba vždy počítat s nečekaným prodloužením pobytu kvůli nepříznivému počasí. Bohužel ani mobilní signál tu většinou není k dispozici. Lodní spojení do některých fjordů je v sezóně sice "pravidelné" (1-3x týdně, podle místa), ale bez explicitní objednávky není nikdy jisté.
Vesturferðir (prostřednictvím Sjóferðir) také zprostředkovávají dopravu na další dva ostrůvky ve fjordu Ísafjarðardjúp: Vigur a Æðey.
Vlastní jachtou
Pokud jste kompetentní k námořní plavbě přes oceán, pak jistě nepotřebujete už ani žádné speciální rady. Hodit se mohou stránky spolku Siglingastofnun, monitorující počasí a situaci na moři. A pochopitelně i dříve zmíněné meteorologické stránky.
Letadlem
Vnitrostátní letecká přeprava je na Islandu velmi populární a hojně využívaná. Nějaké to letiště se najde téměř v každém zapadákově (nejen ve větších centrech jako je Akureyri, Egilsstaðir či Ísafjörður) a ceny jsou často i nižší než u autobusové či lodní dopravy (navíc existují i nějaké ty studentské slevy). Spoje létají pravidelně z vnitrostátního letiště, nacházejícího se dodnes prakticky v centru Reykjavíku. Letadla navíc létají i za povětrnostních podmínek, kdy např. loď na Vestmannaeyjar nepluje. S letadlem si navíc můžete užít dobrodružství v soupeření s divokým islandským větrem a přistávání v turbulencích na krátkých ranvejích mezi strmými stěnami fjordů - čili dalších demonstrací islandského umění zvládnout nevídané. Bližší informace najdete na stránkách společnosti Flugfélag Íslands, která kromě čistě vnitrostátních letů provozuje též spojení na Faerské ostrovy a do sousedního východního Grónska.
Jako turisté samozřejmě jistě neminete nabídky vyhlídkových letů. Poměrně nepřehlédnutelné nabídky budou k dispozici v Reykjavíku (za rohem jsou Sněmovní pláně, Geysir, Gullfoss a spousta dalších zajímavých míst), na jihu u letiště Bakki, tedy hned vedle nového přístavu Landeyjahöfn (Vestmannaeyjar, sopky Eyjafjallajökull, Katla a ledovec Mýrdalsjökull, Dýrhólaey, Þórsmörk, oblasti Emstrur, Landmannalaugar, Hekla, atd.), u letiště NP Skaftafell (Skaftafell, Vatnajökull, Jökulsárlón, atd.), u jezera Mývatn, a na řadě dalších míst.
Pokud jste fanoušci soukromého létání v malých lehkých letadlech, budete překvapeni aktivní existencí dalšího velmi oblíbeného islandského koníčku. Na Island si ostatně vlastní letadlo můžete i dovézt trajektem. Provizorní písečná letiště pak najdete na Islandu skutečně skoro všude - obvykle se jedná jen o kameny vyznačené rovné přistávací plochy v písečných a kamenitých pláních, z jejichž středu jsou aspoň ty největší kameny odstraněny, a kde symbolicky vlaje nějaký ten větrný pytel (nebo aspoň jeho roztrhaný zbytek). Islandští letci vám ochotně pomohou v utkání s živlem, který je v našich podmínkách jinak velmi krotký.
Vlakem... nikam nedojedete
Vlak na Islandu nenajdete. Jediná železnice existovala kdysi kdesi podél pobřeží mezi starým a (přibližně) dnešním novým přístavem v Reykjavíku. Z té však zbyly asi tak čtyři metry kolejí ve starém přístavu, kde se přes léto vystavuje jako připomínka této rarity jedna malá muzejní parní lokomotivka.
Na kole - pro skutečné tvrďáky
Cyklistika na Islandu je výzvou, která může stát za to, ale není úplně pro každého. Pokud máte pocit, že vám nevadí jízda ve větru a dešti, možná jste ještě nepoznali islandské vichřice a vodorovné deště. Počasí, které vás vysloveně smete ze silnice není nic až tak kuriózního. Ve vnitrozemí můžete rychle zjistit, že perfektně udržované kolo se po pár hodinách stejně rozsype. A kamenité či lávové pláně můžou mít skutečně nejen desítky, ale i stovky kilometrů na délku. Pokud jste neohrožení dobrodruzi, které jen tak něco nevyvede z míry, zkuste se poměřit s Islandem. Ale raději mějte vždy v záloze i "Plán B".
Na Islandu existují samozřejmě také cyklistické kluby, od nichž můžete získat řadu dobrých rad, informací a zkušeností. Zkuste navštívit stránky nebo navázat kontakt s některým z klubů a spolků: Fjallahjólaklúbburinn (neboli "Klub horských kol"), cyklistický klub Bjartur, Hjólreiðafélag Reykjavíkur či Hjólreiðar.
Pěšky - lokálně
Na Islandu lze najít řadu fantastických pěších túr - např. Landmannalaugar-Þórsmörk(-Skógar), dobrodružné výlety na opuštěné Hornstrandir, či řadu zajímavých lokálních výstupů, okruhů a přechodů. Překovávat větší vzdálenosti mezi nimi pěšky však obvykle postrádá smysl. Často to znamená jen desítky či stovky kilometrů neměnnou kamenitou či lávovou pustinou, kde i průjezd automobilem začne být často po chvíli značně "nudný".
