Islandština

Oficiálními úředními jazyky Islandu jsou Islandština a islandský znakový jazyk neslyšících (v tomto směru má Island zajisté jedno ze světových prvenství).

Islandština je severogermánský jazyk, který se vyvinul ze západní větve staroseverštiny, tedy jazyka většiny původních kolonizátorů Islandu, pocházejících povětšinou ze západního Norska. O Islandštině se s oblibou traduje, že se zachovala v původní formě jazyka vikingů a díky tomu mohou i dnešní Islanďané bez problémů číst původní středověké zápisy svých ság. Pravda je pochopitelně o něco složitější, nicméně je fakt, že současní ostrované jsou schopni celkem obstojně rozumět původnímu textu rukopisů, pokud se alespoň trochu normalizuje do podoby dnešního pravopisu (středověk pochopitelně žádný jednotný pravopis neznal).

Nejvýraznějším rysem moderní islandštiny je téměř zcela zachovalá morfologie staroseverštiny: podstatná a přídavná jména se skloňují téměř identicky ve čtyřech pádech, dvou číslech a třech rodech, a to (až na výjimky) se stejnými koncovkami; zájmena ztratila pouze tvary duálu; slovesa si taktéž zachovala téměř celou konjugaci ve třech osobách, dvou číslech a třech způsobech. K drobným změnám došlo v syntaxi a hlavně se psunuly významy celé řady slov - ani jendo však výrazně nebrání porozumění starým textům a je jen otázkou zvyku. K největším změnám došlo ve výslovnosti: zde se islandština od středověku změnila mnohem výrazněji než ostatní skandinávské jazyky - délka samohlásek se změnila (stejně jako téměř ve všech germánských jazycích) z lexikální na poziční, tedy závislé na přízvuku, a původní dlouhé samohlásky se často změnily v dvojhlásky.